etnol gické ROZPRAVY

Transcription

1 Národopisná spoločnosť Slovenska Ústav etnológie SAV Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií UMB etnol gické ROZPRAVY 2013 ročník XX číslo 1-2 Príspevky vznikli v rámci grantového projektu VEGA 1/0766/1 Tradičná remeselná výroba ako kultúrnoidentifikačný prvok lokálneho spoločenstva.

2 Banská Bystrica Etnologické rozpravy 1-2/2013 Ročník XX, 2013, č. 1-2 Odborný recenzovaný časopis kontinuálne nadväzuje na časopis Národopisné informácie ( ) Je evidovaný v medzinárodnej databáze ERIH Vydáva Národopisná spoločnosť Slovenska, Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií UMB v Banskej Bystrici a Ústav etnológie SAV v Bratislave Vychádza dvakrát ročne Redakčné uzávierky Etnologických rozpráv: 31. marec a 30. júl Hosťujúca editorka: Šéfredaktorky: Výkonní redaktori: Redakčná rada: Zdena Krišková Jolana Darulová, Alexandra Bitušíková Dagmara Bacová, Ivan Souček Katarína Nováková, Hana Hlôšková, Daniel Drápala, Zuzana Beňušková, Ladislav Lenovský, Katarína Koštialová, Blanka Soukupová, Mária Halmová Adresa redakcie: Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií, CVV UMB, Cesta na amfiteáter 1, Banská Bystrica Náklad: 200 kusov Tlač: ŠEVT Bratislava Registračné č. MK SR: 924/94 ISSN: Redakcia nezodpovedá za gramatickú a obsahovú stránku textov.

3 OBSAH EDITORIÁL ŠTÚDIE 6 Blanka Soukupová Lid a lidová tvorba a výroba jako nástroj propagandy ve společnosti českých zemí. Mýtus a česká (státní) politika 26 Kinga Czerwińska Folk art and etnodesign to search for cultural identity. Polish examples. 38 Oľga Danglová Kultúrne dedičstvo ako symbol identity 55 Daniel Drápala Dobová reflexe rukodělné výroby na Moravě na přelomu 19. a 20. století 76 Václav Michalička Tradiční rukodělná výroba a její vliv na současné formování lokální identity(na příkladu horské oblasti české části Těšínska) 86 Radek Bryol Výroba ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů a některá specifika práce domácích dělníků 105 Petr Liďák Tradice a současnost kolářské výroby na Valašsku 120 Zuzana Denková, Iveta Chovanová Minulosť a súčasnosť aušusníckej tradície

4 138 Iveta Zuskinová Hodnoty ľudovej pletenej čipky v Liptove a ich využitie na formovanie súčasnej regionálnej identity 155 MATERIÁLY Zdena Krišková Ekologicko-kultúrne aspekty tradičnej výroby a identita 165 Katarína Király Posilnenie identity Slovákov v Maďarsku prostredníctvom oživovania prvkov tradičnej ľudovej kultúry 185 Eva Császáriová Pálenie vápna a horské zamestnania v Novej Hute (v dnešnom Bükkszentkereszte) 191 Jarmila Pechová Odraz tradice a její nositelé v současných výrobách na Moravě 202 Daša Ferklová Súčasnosť podrôtovanej minulosti (niekoľko poznámok k prvkom revitalizácie v slovenskom drotárstve) ROZHĽADY 212 Elena Beňušová Zvonkárske remeslo ako produkt vidieckej turistiky (Tradičná výroba zázrivských plechových zvoncov 222 Janka Bartková Revitalizácia techník zhotovovania bytových a odevných doplnkov v aktivitách Liptovského múzea 229 Zuzana Drugová Nevyužité možnosti zdrojov tradičnej ľudovej výroby pre jej prezentáciu v súčasnosti

5 SRÁVY 245 Nikoleta Kovácsová Výstava Viliam Malík Katarína Babčáková ŠVOČ na Katedre etnológie a etnomuzikológie FF UKF v Nitre 250 Jana Peričková Študentská vedecká konferencia na Katedre etnológie a kultúrnej antropológie FiF UK v Bratislave 252 ZOZNAM AUTOROV

6 Editoriál 4 Editoriál Vychádzajúce dvojčíslie Etnologických rozpráv je v tomto roku obsahovo zamerané na tradičnú ľudovú výrobu a zastúpené príspevkami medzinárodnej vedeckej konferencie Revitalizácia prvkov tradičnej ľudovej výroby a identita, realizovanej v rámci grantového projektu VEGA 1/0766/11 v dňoch marca 2013 na Inštitúte sociálnych a kultúrnych štúdií FHV Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, ktorý bol zároveň jej usporiadateľom. Oblasť materiálnej produkcie nie je úzko zameraná len na hmotnú kultúru. Výroba ako jeden zo základných determinantov vývoja a formovania kultúr je rovnako dôležitým aspektom vo všetkých formách duchovnej a sociálnej kultúry práve v kontexte identity. Za výrazné pozitívum konferencie považujeme, že príspevky sa zaoberajú touto aktuálnu problematikou z pohľadu teoreticko-vedeckého ako aj z pohľadu aplikovanej etnológie, zameranej na súčasný stav. Obohatením je tiež možnosť komparovania stavu problematiky na našom území s územím Moravy, Čiech, Poľska, i Maďarska, čo je zaujímavé najmä vo väzbe na identitu u zahraničných Slovákov. Tematická a územná rôznorodosť problematiky bola na rokovaní zabezpečená účasťou odborníkov rôznych pracovísk i krajín. Etnologické rozpravy v tomto roku prešli čiastočnými redakčnými zmenami. Týkajú sa jednak inovovania zloženia redakčnej rady, v ktorej bolo našou snahou zastúpiť vedeckú obec SAV ako aj univerzitných pracovísk a rovnako zastúpiť múzeá ako pracoviská prevažne aplikovanej etnológie. Redakčnú radu sme posilnili aj zahraničnými členmi etnologickej vedeckej obce. Na úseku vydavateľa pribudol k Národopisnej spoločnosti a Ústavu etnológie SAV Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií FHV Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Naším cieľom je posilniť odborný a vedecký kredit časopisu aj recenzným konaním, čo síce na jednej strane prináša väčšiu záťaž rovnako na recenzentov i autorov, predlžuje čas vydania, je to však dnes základným trendom skvalitňovania publikačných výstupov v odbore. Redakčná rada bude každoročne vopred zverejňovať tematické zameranie časopisu pre nasledujúci rok. Rovnako ako doteraz chceme zachovať priestor pre vedecké štúdie, či materiály, radi privítame aj odborné diskusie k aktuálnym otázkam vedy, či recenzie na nové publikácie.

7 Etnologické rozpravy sú otvorené pre všetkých záujemcov publikovať vo vybranej problematike a veríme, že budú naďalej priestorom pre vzájomnú komunikáciu a rozširovanie informácií v odbore. Zdena Krišková 5

8 Blanka Soukupová Lid a lidová tvorba a výroba jako nástroj propagandy ve společnosti českých zemí. Mýtus a česká (státní) politika Blanka Soukupová Abstract: I have divided my paper into two parts. In the first I deal with the development of the term folk in modern Czech national society and in connection with the contents of this term also the meaning which was ascribed to the folk and their creation and production in various times and under social systems. Further, I will try to capture the interconnection between the term folk and the nation and the role which was projected onto so-called folk creation and production during the formation of national and state identity. In the second part I analyze the importance of folk creation and production as instruments of propaganda in the postwar society of the Czech Lands. At the same time I show that the political concept of folk, varying over time, correlated with the importance attributed to folk creation and production. From the analysis it followed that the term folk, in the course of historic development, changed or broadened. The change was understandably not a purely terminological matter. The concept based on linguistic characteristics of the nation among Czech revivalists counted on the Czech-speaking village population. The ideology of the democratic First Republic tied the term folk closely to the idea of citizenship. After the Second World War folk creation was again connected with village life. 6 Key words: Folk, nation, folk creation, folk production, Czech Lands Klíčová slova: Lid, národ, lidová tvorba, lidová výroba, české země Svůj příspěvek jsem rozčlenila na dvě části. V první se budu zabývat vývojem termínu lid v moderní české národní společnosti a v závislosti na obsahu tohoto pojmu i významem, který byl lidu a jeho tvorbě a výrobě v různých dobách a společenských systémech připisován. Dále se pokusím postihnout závislost mezi pojmem lid a národ a úlohu, jež byla projektována do tzv. lidové tvorby a výroby při formování národní a státní identity. Ve druhé části budu analyzovat význam lidové tvorby a výroby jako nástroje propagandy v poválečné společnosti českých zemí. Současně se budu snažit dokázat, že politické pojetí lidu, proměnlivé v čase, bylo v souvztažnosti s významem přikládaným lidové tvorbě a výrobě.

9 Proměny termínu lid v moderní české společnosti v kontextu Evropy Teoretici národních hnutí a nacionalismu opakovaně zdůraznili, že koncept moderního (občanského) českého národa stál na třech základních sloupech: jazyk, dějiny a slovanství (srov. Hroch, 1999, s. 244). Jazyk byl přitom spjatý s lidem. Počínaje Josefem Jungmannem, českým jazykovědcem a pedagogem, bylo jako lid definováno, v opozici vůči cizácké šlechtě, bez níž se národ obejde (Kutnar, 1948, s. 86; Kutnar, 1948, s. 90, s. 95), rolnictvo (Kutnar, 1948, s. 90). Do česky mluvícího lidu bylo pak projektováno jádro domněle odvěkého národa (Kutnar, 1948, s. 11, s. 85; Hroch, 1999, s. 147, s. 256). Josef Jungmann sedláka označil dokonce za nejpřednějšího obyvatele země (Hroch, 1999, s ). 1 K této koncepci lidu, která se stala axiomem českých (nejen) vlastenců a podnítila řadu idealizovaných obrazů vesnického života, se přihlásili jak čeští umělci, tak i vznikající český vědecký národopis. Časopis Český lid (od 1892), s podtitulem Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku (redaktor Lubor Niederle /antropologie a archeologie/ a Čeněk Zíbrt /kulturní historie a etnografie/), brojil proti nivelizující se vzdělanosti, proti odcizování se lidu (Český lid 1892, s. 1). V Hlavním katalogu a průvodci Národopisné výstavy českoslovanské označil profesor Otakar Hostinský, estetik, hudební a divadelní teoretik, hlásící se k realistickému hnutí, lid a lidovou píseň dokonce za hlavní zdroje národního hnutí (Hlavní katalog 1895, s. 154). Ideální projekce a realita se však rozcházely (Kutnar, 1948, s. 40). Ve skutečnosti, jak upozornil český historik František Kutnar, začali selští lidé prožívat vlast až s koncem poddanství. 2 Uvědomělou součástí národní společnosti se stali až v polovině 19. století (Kutnar, 1948, s. 88). I Kutnar ovšem chápal selský lid jako jádro národa. Čtvrtým sloupem češství se tak stala česká chaloupka, která, obrazně řečeno, zachránila český národ před zánikem (ke stereotypu české chaloupky Hroch, 1999, s. 256). Jakkoliv česká literatura podle spisovatele, literárního vědce a kritika a překladatele Vladimíra Macury objevila estetiku města již ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, pomiňme, že tento obraz kontrastoval s realitou (Macura, 1995, s. 178, s. 180), lid (a tedy i základ národa) v urbánním prostředí v žádném případě nehledala. 1 Souhrnně k romantickým polským a českým mýtům sedláka ve střední Evropě Hroch, 2010, s Souhrnně k národní mobilizaci selského stavu ve střední Evropě Bruckmüller, 2010, s

10 Blanka Soukupová Pojem lidu se v této době objevil i na dalších místech Evropy, přičemž se odvíjel od procesů vzniku a utváření moderních národů. Podle anglického historika Petera Burkeho, zabývajícího se kulturou, antropologií a sociálními dějinami, šlo obecně o tvůrce neoficiální, neelitní a podřízené kultury, zejména řemeslnické a rolnické, kultury, již ovšem příležitostně využívala již raně novověká elita (Burke, 2005, s. 15, s. 20). 3 Také evropští intelektuálové objevili lidovou kulturu a výrobu na přelomu 18. a 19. století, tedy zdánlivě paradoxně v čase jejího mizení (Burke, 2005, s. 31). Současně přejali stejně jako čeští vlastenci herderovskogrimmovské chápání lidové kultury, 4 a to zejména rolnické (Burke, 2005, s. 47, s. 53), jako výrazu národního ducha (Burke, 2005, s. 35). Vraťme se však k tradici české. Konstanta české chaloupky tvořila rámec českého myšlení až do devadesátých let 19. století, kdy byl, v souvislostech s krystalizací českého kritického myšlení ve skupině českých realistů kolem univerzitního profesora Tomáše Garrigua Masaryka, ve skupině často nerespektující tradiční národní vzorce chování a hodnoty národní ideologie (k tomu Kořalka, 1996, s ), český národ koncipován jako národ bez šlechty, národ dělnický, národ pracovníků (Masaryk v červnu 1892), jehož jádro tvoří tři vrstvy: sedláci, řemeslníci a dělníci (Soukupová, 2000, s. 54). Podpora, kterou by mohla poskytnout českému národu šlechta, nebyla vnímána již jako nutná. Význam českého dělnictva pro národ byl spatřován především v jeho samozřejmém češství, projevovaném v každodenním životě v severočeském pohraničí s většinovým německým obyvatelstvem. V tomto národnostně exponovaném prostoru čeští dělníci, jak zdůrazňovali realisté, hájili celistvost českých zemí proti českoněmeckým snahám o vytvoření uzavřeného území (Soukupová, 2000, s ). Také moderní český intelektuální život se tedy odvíjel od mýtu českého plebejství. Přesto však kritický hlas realistů zazněl i v atmosféře vysoce úspěšné Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Skupina kolem Masaryka ani tehdy neváhala ostře kritizovat, a to zejména idealizaci života na vesnici (konkrétně obraz Moravského Slovácka /Soukupová, 2000, s. 70/). Ze vzpomínek staročeského poslance Karla Adámka, podnikatele a publicisty, je ovšem zřejmé, že i v případě výstavy byly shromažďovány již pouze relikty 3 Ke způsobům vymezování lidu srov. SKALNÍKOVÁ FOJTÍK, 1971, s , k Redfieldově vymezení tamtéž, s Herder a Grimmové přisoudili lidové kultuře primitivismus, komunalismus a purismus (Burke, 2005, s. 46). 8

11 lidové tvorby: Již při sbírání pro národopisnou výstavu bylo lze namnoze toliko s největšími námahami sebrati úplné kroje lidové a to i krajinách, kde ještě před nemnohými lety venkované národním krojem se odívali. Kroj národní vyhlazuje netečnost, bída a moda Z bílých uzlíčkových holubinek šijí se ženské střevíce; z pevného vyšívání koutních plachet vystřihovány popruhy aj., dobrých pláten koutních plachet používáno k obyčejným potřebám domácím Naše lidové, dřevěné stavby, v nichž jest zkristalisován tisíciletý kulturní vývoj našeho národa, netoliko zubem času a požáry, ale také novými potřebami našeho lidu tak rychle se přestavují a vymizují, že dny jejich jsou sečteny Také nábytek hyne a mizí. Hyne namnoze přemalováním, při požárech aj. (Adámek, 1896, s. 6 7). Zřetelně se pak nový kritický vliv v českém myšlení projevil i v nejreprezentativnějším vědeckém díle této doby, v Ottově slovníku naučném. Václav Fabián, autor hesla lid a současně i ředitel Národopisného muzea v Praze, definoval lid jako hromadu lidí. V užším pojetí se podle něho termín lid a národ překrýval, v širším chápání do tohoto pojmu začlenil venkovské obyvatelstvo, drobné rolníky, dělníky a služebnictvo. Znakem lidu podle Fabiána byla práce rukama a vztah k tradici (Ottův slovník naučný 1900, s. 1045). Slovník upozornil také na rozmanitost lidové výroby, jejíž ráz vázal na charakter krajiny, v níž vzniká (Ottův slovník naučný 1900, s. 1047). 5 Rozdíl mezi národem a lidem se pokusil ozřejmit i docent Emanuel Kovář, lingvista a etnograf, jednatel národopisné výstavy, v přednášce Národopis a úkoly Národopisné společnosti českoslovanské (1897). Dospěl k názoru, že dříve byl lidem celý národ, zatímco na konci devatenáctého století jde o sociálně nižší vrstvy národa, které ovšem stále tvoří jeho jádro (Národopisný sborník 1897, s. 5). Vlastní lidová tvorba a výroba byla vnímána jako mimořádná hodnota, již je třeba uchovat a na niž je třeba navázat, aby zůstala národu zachována jeho identita (např. Adámek, 1896, s. 7, s. 28, s. 35, s. 63). Neznám jiného východiště pro nás, má-li býti jednou naše umění organickým výronem národní svéráznosti, národního samobytí, leč hleděti zakotviti v tom, co lid náš už vypracoval a pokračovati v přerušeném vývoji jeho umění, napsal 5 Profesor Emanuel Chalupný, právník, sociolog, pedagog, spisovatel a jazykovědec, spoluzakladatel Sociologického ústavu (1942) se ve stejné době pokusil dokonce o stanovení tzv. psychosociologického regionálního typu. Např. Jihočeši měli být, v závislosti na hospodářsky nevýnosné a opticky svérázné krajině, zádumčiví, hloubaví, se sklonem k mystice, vášnivě energičtí, tvrdí, neschopní získat oficiální uznání (Chalupný, 1907, s. 43; Chalupný, 1943, s. 2, s. 7). 9

12 Blanka Soukupová v roce 1905 Dušan Samo Jurkovič, slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf (Jurkovič, 1905, nestr.), tvůrce tzv. národního stylu, ovlivněného lidovou architekturou. Obdobný názor vyjádřila i Renáta Tyršová, kunsthistorička a národopisná pracovnice, když označila ve své práci o lidovém kroji lidovou tvorbu za výraz národního charakteru a za prostředek integrace národa (Tyršová, 1916, s. 12). Současně kladla rovnítko mezi zakonzervování tradice nošení lidového oděvu a zachování svědectví o originální a samostatné lidové tvorbě (Tyršová, 1916, s. 73). Také Tyršová se ovšem zajímala o lidový oděv ve chvíli, kdy jeho zbytky již pouze dožívaly, a to v okolí Brna a na Domažlicku (Tyršová, 1916, s. 53, s. 73). Velkým povzbuzením pro konzervativní idealizaci a mytizaci českého sedláka jako srdce národa (Harna Lacina, 2007, s. 47, Program české strany agrární z 18. ledna 1903), bylo od konce 19. století také české agrární hnutí. Toto hnutí navazovalo na romantické chápání rolnictva německé tzv. organické školy z první poloviny předminulého století (Harna Lacina, 2007, s. 13). V chápání jeho ideologie sedlák udržel jazyk, ale i půdu, tedy údajně dva nejdražší národní statky (Harna Lacina, 2007, s. 101, Návrh Programu Republikánské strany československého venkova z 29. dubna 1919). Vlastní půdu chápalo jako mravní odkaz předků (Harna Lacina, 2007, s. 121, Program Republikánské strany zemědělského s malorolnického lidu z 29. června 1922), který vytváří národ. V Programu Sdružení českých zemědělců, přijatém na Sjezdu českého rolnictva v Praze dne 27. prosince 1896, se uvádělo: V dobách našeho utrpení a poroby, kdy toho našeho českého lva, naši řeč, n á r o d n o s t za mrtvé považovali, kdy města a inteligence tehdejší již ani česky neznala, byl to ten český, z a p o - m e n u t ý v o k o v e ch t ě l e s n é h o p o d d a n s t v í a r o b o t y ú p ě j í c í č e s k ý v e n k o v, který nám tento slavnými našimi předky posvátný odkaz dávné slávy a mohutnosti do dob znovuvzkříšení řeč českou, živou zachoval nedaje si n i ž á d n ý m i ať l í s a v ý m i, ať n á s i l n ý m i p r o s t ř e d k y tuto drahou perlu svou vydati Český sedlák, který národnost a řeč svou celému národu zachoval, této také nikdy neopustí a nezradí (Harna Lacina, 2007, s ). V Programu Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu z května 1929 byl pak dokonce poměr k půdě a k selské práci chápán jako hlavní zdroj národního hnutí slovanských národů, a to v protikladu k národům neslovanským, které čerpaly národní podněty údajně z průmyslového města: Národům slo- 10

13 vanským studnicí vody živé nebyl kapitalism a industrialism, nýbrž půda a selská práce (Harna Lacina, 2007, s. 187). Stranické programy z roku 1896 (Program sdružení českých zemědělců) a 1903 (Program české strany agrární) pak zdůraznily nejen nezastupitelnost rolnického stavu, ale i jeho údajnou demokratičnost, jež v minulosti údajně vyvrcholila v husitském revolučním hnutí (Harna Lacina, 2007, s. 17, s. 36 a s. 45). Po vzniku republiky se obsah pojmu lid ustálil na synonymu lidé, v širším pojetí obyvatelé, občané (takto byl také termín lid zakotven v ústavě z roku 1920, jež lid označila za zdroj vládní moci), a jen v užším chápání skupina hospodářsky závislých, nemajetných, pracujících, nevládnoucích. Lid mohl být etnicky neutrálním pojmem (ústava), ale mohl být rovněž synonymem pro národ. Za nositele a uchovatele národního a regionálního svérázu však Masarykův slovník naučný, autoritativní vědecké dílo první republiky, pokládal opět lid na venkově (Masarykův slovník naučný 1929, s. 453). I u nás se v pojem lidu klade zpravidla lid, usedlý mimo městské zdi, s 90 % převahou zeměd. živlu, konstatoval Masarykův slovník naučný (Masarykův slovník naučný 1929, s. 456). Zpravidla na vesnici bylo situováno i lidové umění (tvorba, výroba) jako umělecký projev a invence neškolených lidí (Masarykův slovník naučný 1929, s. 455). 6 Naděžda Filaretovna Melniková Papoušková, historička umění, spojovala lidovost s estetickým výrazem, dekorativností, tradicionalismem a právě s neškoleností. Upozorňovala na relativní mládí stále živého lidového umění, jeho původnost i na to, že lidoví tvůrci svá díla téměř vždy prodávají. Lidové umění však situovala i do města (Melniková Papoušková, MCMXXXXI, s , s. 10, s. 27, s. 12). Naopak Zdeněk Wirth, historik umění, jeden ze zakladatelů památkové péče, přední znalec pražských památek, považoval lidové umění za produkt venkova, zejména selského prostředí. Jistou výjimku připustil pouze u agrárního maloměsta (Wirth, 1928, s. 6). Tzv. lidové umění viděl Wirth sice jako odraz dobového umění, současně však upozorňoval, že poskytuje doklad kultivace selské vrstvy. Význam lidové kultury pro národ datoval přelomem osmnáctého a devatenáctého století (Wirth, 6 Také profesor Čeněk Zíbrt, kulturní historik, knihovník, zakladatel a redaktor Českého lidu, pokládal v roce 1924 za předmět národopisného výzkumu zemědělce s družinou pomocníků. Současně však připomínal, že lid jsou i lidé v továrnách, v technických službách, řemeslníci, živnostníci (Zíbrt, XVIII, s. 39). 11

14 Blanka Soukupová 1928, s. 24). 7 I tato konstatování podporovala ideu nutnosti jejího uchování. Za udržení jednoho z projevů lidové výroby lidového kroje jako vyjádření regionálních osobitostí se přimlouvala i Drahomíra Stránská, jedna ze zakladatelských osobností etnografie, teoretička muzejního provozu, ve své klasické národopisné práci Lid pod Tatrami (Stránská, 1931, s. 36). Vedle těchto tradicionalistů však byli i lidé, kteří již mysleli moderněji. Např. novinář Ferdinand Peroutka ve své provokativní práci Jací jsme z roku 1924 kritizoval dřívější názor, že by česká národní povaha byla vyjádřena v lidové písni nebo v projevech lidového výtvarného umění, tvorby a výroby: Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se (Peroutka, 1934, s. 11). 8 Obecně lze však konstatovat, že první republika využívání projevů folklorismu přála. Jak konstatoval Josef Jančář, etnograf, muzejník a vědecký pracovník Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, aktivizovaly se spolky baráčníků, v roce 1925 byl založen Masarykův lidovýchovný ústav (v roce 1952 přejmenován na Ústřední dům lidové tvořivosti) (Jančář, 2002, s. 50). V období protektorátu se romantický pohled na selství znovu upevnil, tentokrát však pod vlivem nacistického německého agrarismu, jehož ideolog Walter Darré hlásal pokrevní sepětí rolníka s půdou (Harna Lacina, 2007, s. 11). Autorem vlivné protektorátní definice lidu se stal sociolog I. A. Bláha, jenž v Sociologické revue v roce 1940 označil za jeho hlavní atributy nemajetnost, chudobu, fyzickou práci jako zdroj živobytí, nižší kulturní úroveň (Kutnar, 1948, s. 9). 7 Hodnotou zůstalo i české plebejství, synonymum pro údajnou českou demokratičnost. František Václav Krejčí, spisovatel, novinář, kritik, překladatel, sociálnědemokratický politik, definoval v roce 1924 Čechy jako národ beze své šlechty, národ střední a lidové úrovně životní (Krejčí, 1924a, s. 17). jsme národem demokratického složení, dodával (Krejčí, 1924b, s. 18). 8 Sám Peroutka se přikláněl spíše k tomu, že charakter vytváří vliv prostředí (Peroutka, 1934, s. 12). Současně byl velkým kritikem autostereotypu slovanské humanity (Peroutka, 1934, s. 136). 12

15 Obrázek č. 1 Obrázek č. 2 Oživení etnografických a folkloristických zvláštností, v nichž byla spatřována ryzí českost, bylo v tomto období spojeno se slováckou etnografickou skupinou Národopisná Morava, vedenou Janem (Jankem) Uprkou, synem malíře a národopisce Joži. Skupina byla založena ještě před vznikem protektorátu. Vyznačovaly ji odstředivé snahy (dne a znovu v roce 1941 usilovala o připojení Slovácka ke Slovenskému štátu). Jakkoliv byla, vzhledem k nacistickým zájmům ve zbytkovém prostoru českých zemí, tato anexe nereálná, sehrála Národopisná Morava, která aktivně spolupracovala s německými úřady, pro nacisty důležitou Obrázek č. 3 roli při eliminaci čes- 13

16 Blanka Soukupová kého vlivu na Moravě (Pasák, 1999, s ). Kritika údajného pragocentrismu ovšem náležela k hlavním rysům moravského fašismu už od jeho počátků v listopadu 1922 (Soukupová, 2005, s ). K dalším předpokladům ke změnám v pojetí obsahu termínu lid došlo již bezprostředně po osvobození Československa v květnu I v této době náplň pojmu kopírovala změny ve společenském postavení pracujících. Pracovní vzestup se bezprostředně po válce, jak poukázala historička Lenka Kalinová, týkal technických a administrativních pracovníků, kteří zaujali také vedoucí postavení v závodních radách, v odborových a stranických organizacích (Kalinová, 2004, s. 87). Jistotu pracovního místa měli i pracovníci ve zdravotnictví a ve školství, kteří byli proto vůči nastupujícímu režimu loajální (Kalinová, 2004, s. 87). Významné postavení připadlo po válce i umělcům a vědcům (Kalinová, 2004, s ). Většina představitelů inteligence, tradičně levicově smýšlející skupiny, tak se socialismem i s komunismem sympatizovala, a to až do léta 1946, kdy se začala objevovat první kritika režimu i násilná perzekuce těchto skupin (Kalinová, 2004, s , s ). Poválečné změny ve společenském postavení pracujících umožňovaly potenciální rozšíření chápání pojmu lid, který zůstal tradiční hodnotou, i když se ojediněle objevilo v tisku i jeho negativní vnímání. 9 V představě lidu jako jedné ze základních složek ideologie po únorovém převratu (1948) zaujal vedoucí místo ve společenské hierarchii manuálně pracující dělník (nejlépe horník), který byl současně členem Komunistické strany Československa. Tzv. buržoazie měla být zlikvidována, střední vrstvy, včetně předúnorové inteligence, se naopak na společenském žebříčku propadly. Přispěl k tomu jak politický útlak, tak platová nivelizace (Rataj, 2003, s ). Jak uvedl sociální historik Jiří Matějček, v roce 1953, v roce měnové reformy, v níž byly zlikvidovány úspory, zdroje a investiční možnosti, došlo současně k obrácení mzdového systému: dělnické mzdy přesáhly platy příslušníků středních vrstev (Matějček, 2008, s. 379 in Machačová Matějček, 2008). Vyšší mzdové ocenění manuálně pracujících šlo ruku v ruce s deklarací jejich prvořadé role ve společnosti. Závaznost atributu fyzické práce ve vztahu 9 Práce Jindřicha Chalupeckého, výtvarného a literárního teoretika a kritika, publicisty, historika umění a překladatele, Kultura a lid (1947) použila termín lid ve spojitosti s Adolfem Hitlerem. Právě jemu měl totiž pomoci k moci hloupý, bodrý a uchlastaný občánek, k jehož duchovnímu uspokojení stačilo trochu žvastu, trochu řvaní a trochu táborů (Chalupecký, 1947, s. 6). 14

17 k tématu lid však již paradoxně nebyla absolutní. Nový režim byl nucen vytvářet pro své potřeby revoluční inteligenci z dělnických kádrů (Rataj, 2003, s. 94). Lidem se tak stali, jak to jednoznačně vyjádřil prezident Antonín Zápotocký na I. Československém sjezdu obránců míru v Praze 1951, lidé z měst i vesnic, pracovníci rukou a ducha, uvědomělí budovatelé, úderníci a zlepšovatelé, vědci a učenci, umělci a spisovatelé, mládežníci a učitelé, příslušníci SNB a armády (I. Čs. sjezd 1951, s. 21). 10 Zpravidla však byla po únorovém převratu přijímána jako lid triáda dělnická třída jako vládnoucí třída a její spolupracovníci: pracující rolnictvo a pracující inteligence (Na pomoc agitátorům 1957, s. 2). Na jednoznačnou politicko-společenskou objednávku zareagoval i český národopis. Lidem rozumíme, jak napsal Karel Chotek, docent všeobecného národopisu, v roce 1949, jak obyvatele vesnice, tak obyvatele města (Chotek, 1949, s. 20). 11 Dělník, horník, lid městské periferie, lid fabrický, se nám do našeho pojmu o lidové kultuře nevešel, kritizoval Emil František Burian, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, režisér, dramatik, publicista, komunistický politik, v roce 1949 dosavadní pojetí (Burian, 1949, s. 63). Jest bezpodmínečně nutno zkorigovat bývalé rozlišování lidu na lid netvořivý, tj. na ty z řad lidu, kteří šli na práci do továren a do dolů, do plynáren a do elektráren, a na lid tvořivý, který zůstal na zdravém vzduchu, dodával. 12 dnes nerozumíme jen lid vesnický, zabývající se většinou zemědělstvím, nýbrž přihlížíme také k městu a zejména k dělnictvu. Čím důležitější je pro budování socialismu v současné době činnost horníků a pracujících v průmyslových závodech, tím přirozenější je snaha poznat jejich hmotnou i duchovní kulturu, napsal profesor Jiří Horák, etnograf, historik slovanských literatur, folklorista, v předmluvě k monografii Kladensko z roku 1959 (s. 5). 10 Na protipólu tohoto lidu stáli, jak se vyslovil i ministr Josef Plojhar, římskokatolický kněz, po válce místopředseda Československé lidové strany, ministr zdravotnictví ( ), na I. Československém sjezdu obránců míru v roce 1951, váleční štváči, zkrachovalí generálové, fabrikanti a bankéři (I. Čs. sjezd 1951, s. 37), případně, jak prohlásila Anežka Hodinová-Spurná, spoluzakladatelka KSČ, po válce poslankyně (Národního) shromáždění za komunisty, nepřátelé míru a zrádná emigrace (s. 39 a s. 49). 11 V období tzv. pražského jara Vladimír Karbusický, muzikolog a folklorista, a Vladimír Scheufler, etnograf a hudební skladatel, člen poradního sboru pro lidovou výrobu a umělecká řemesla na ministerstvu školství a kultury, charakterizovali lid v Československé vlastivědě jako skupinu, která nevlastní výrobní prostředky, je vykořisťovaná, jako neorganizovanou masu lidí, jako uzavřenou skupinu s vyhraněnými kulturními znaky (1968, s. 19). 12 Souhrnně k vnímání lidu v etnografii po roce 1948 Soukupová, 2010, s , k tehdejším pohledům na město tamtéž, s

18 Blanka Soukupová Také lidová výroba tak mohla být označena Josefem Vydrou, výtvarným pedagogem a teoretikem, v roce 1949 za výrobu venkovského lidu lidová výroba šla podle něj dvěma cestami: cestou kopírování, konzervování, romantizace, tradice ornamentů a cestou invence (Vydra, 1949, s. 21). Aktuálním úkolem se mělo stát promýšlení výtvarných, výrobních a hospodářských forem lidové tvorby a výroby, která měla přispět k formování nového člověka (Vydra, 1949, s. 20). Nový režim podporoval výzkum tradičního zemědělství, lidové rukodělné práce (Jančář, 2002, s. 57), budoval muzea lidových staveb (s. 59). Vlastní projevy lidového umění a tvorby však usměrňoval, a to především prostřednictvím časopisu Lidová tvořivost, vydávaného Ústředním domem lidové tvořivosti (Jančář, 2002, s. 63). Kontrole podléhaly nejen folkloristické festivaly (s. 63), ale i lidová tvorba. Exkurz: Význam lidové kultury a výroby v poválečné společnosti Projevy lidové tvorby a výroby byly hojně využívány také po druhé světové válce, především na poválečných propagandistických akcích. Za všechny jmenujme I. Československý sjezd obránců míru v Praze 1951, kde se těšila velké pozornosti skupina krojovaných zemědělců Slovenska (I. Čs. sjezd 1951, obr.). Na I. celostátní spartakiádě v červenci 1955 pak vystoupily krojované skupiny pod vedením náčelníka Augustina Vondřicha (Záříš v kráse 1958, s. 267). I po druhé světové válce byla lidová výroba znovu spojena s venkovem. Typickým znakem pro tradiční lidovou výrobu je její spojení se zemědělstvím a zaměření převážně na venkovského spotřebitele, napsal v roce 1954 Jan Kotík, malíř, průmyslový výtvarník, grafik a pedagog (Kotík, 1954, s. 7). Staronově byla lidové tvorbě přičtena role tradice, jež nesmí zaniknout (Kotík, 1954, s. 8), ani být narušena. Všechny typické znaky, ať se projevují v povaze, v celkovém výrazu lidové tvorby, v kroji, písni, hudbě, tanci, v nářečí a zvycích, či v jiných sférách, musíme střežit přísně před narušením, napsal v roce 1958, v období, kdy se tzv. lidová tvořivost stala masovou záležitostí, Ladislav Rutte, etnograf Slovácka, sběratel lidového umění, propagátor hluckého folklorismu (Rutte, 1958a, s. 11). Lidová tvorba však představovala také jednu z výkladních skříní nového režimu. Je naší chloubou, že naše vlast je označována za klenotnici dosud živého lidového umění ve střední Evropě Cizinci jsou naším lidovým uměním nadšeni. Udivuje a překvapuje je zejména skutečnost, že toto umění je u nás dosud živé a že v lidové umělecké výrobě přímo ideálním způsobem slučuje vysokou eleganci s národním akcentem, napsala v roce 1958 Lidová tvoři- 16

19 vost, časopis pro hudbu, zpěv, tanec a lidové výtvarnictví (Orel,1958a, s ). Některé prvky lidové tvorby se měly uplatnit i na veřejných budovách. Např. v padesátých letech se začaly zdobit lidovým ornamentem nádražní budovy. Takto okrášleno bylo např. nádraží v Břeclavi jako vstupní brána Moravského Slovácka do Vídně (Rutte, 1958b, s ). Spíše než obdiv cizinců však nová výzdoba vyvolávala kritiku odborníků (Landsfeldová, 1958, s. 90). Do revitalizované lidové výroby měla být pojata i tradice specializovaného městského řemesla (např. Keralit v Litomyšli vyráběl uměleckou lidovou keramiku). Protektorátní svéráz byl odmítnut jako výraz nevkusu, jako obchod s vlastenectvím pomocí sentimentality (Kotík, 1954, s. 22, s. 13, s. 21). Ambice nového režimu však byly ještě podstatně vyšší. Podle ministra průmyslu Zdeňka Fierlingera se měla lidová tvorba transformovat do výrobního odvětví (Fierlinger, 1948, s. 33). Vlastní tzv. lidový kroj měl být důstojně chráněn jako součást kulturního dědictví (š., 1948, s. 20), do občanského šatníku se však již pochopitelně vracet neměl. Násilné oživování v původním významu nahradila inspirativní funkce pro vytváření nových hodnot. Na základě prezidentského dekretu z roku 1945 bylo zřízeno Ústředí lidové a umělecké tvorby se dvěma hlavními prodejnami: ÚLUV (Ústředí lidové umělecké tvorby) v Praze a Slovakií v Bratislavě. Jejich deklarovaným cílem byla kultivace spotřebitelského vkusu (Vydra, 1949, s. 22, s. 23). Zákon z 31. října 1957 o umělecké řemeslné práci a lidové umělecké výrobě stanovil, že lidovou uměleckou výrobu v ÚLUV organizovali kvalifikovaní mistři lidového umění. Jejich odbornou způsobilost prověřovala odborná komise, jmenovaná ministerstvem školství a kultury (Orel, 1958a, s. 38). ÚLUV, vydávající od roku 1948 časopis Kraj, propagovalo lidovou výrobu, zajišťovalo výkup i odbyt výrobků, staralo se o výchovu dorostu umělců, především však bdělo nad úrovní práce tvůrců zaměstnaných ve vlastních dílnách nebo jako domáckých dělníků (Rutte, 1958b, s. 67). ÚLUV se hlásilo k tradici Artělu, Pražských uměleckých dílen, Kruhu umělců a průmyslníků a Uměleckoprůmyslových závodů (Janák, 1948, s ). Sdružovalo národopisce, architekty a výtvarníky ovlivněné tradicí Bauhausu. Krásné jizby ÚLUV navazovaly na krásné jizby Družstevní práce (Jančář, 2002, s. 71). Co se týká obsahové náplně, dostalo ÚLUV do vínku dvě velká témata: 1. upomínkové předměty a 2. módu. Při výrobě upomínkových předmětů se prosazovala funkčnost a regionální charakter (v použití 17

20 Blanka Soukupová materiálu, ve volbě výrobních technik). Odstrašujícím příkladem se staly nelouskající dřevěné louskáčky v podobě Krakonošovy hlavy prodávané v Krkonoších nebo vysmolené džbánky na pivo, vydlabané z břízy, které si turisté přiváželi z Šumavy. Což se již na tisíce lidí nepotěšilo více třeba z karlovarských oplatek než z nějaké pitvorné mističky na figurky, vybroušené z karlovarského vřídelního pramene, anebo což neproslula Lomnice nad Popelkou mnohem více svými výtečnými suchary než snad nějakými místními upomínkovými tretami? ptal se Tvar (Brouk, 1948, s. 11, s. 18). Současně se bojovalo proti tzv. zevšeobecnění folkloru, které symbolizovala např. slovácká ornamentika v Krkonoších (s. 15), a proti národopisnému diletantství. Bojujeme proti národopisnému diletantství, Obrázek č. 4 vyhlásil profesor Antonín Václavík, odpůrce svérázování, národopisného ochotničení tzv. zvelebovacího oddělení moravské odbočky v Brně, určena pracujícím ženám (Šotková, 1948, s. 108). Nový oděv, jak zdůraznila Blažena Šotková, pracoval s lidovými textiliemi a využíval inspiraci lidovými 18