KOŠICKÁ BEZPEČNOSTNÁ REVUE

Transcription

1

2 KOŠICKÁ BEZPEČNOSTNÁ REVUE Recenzovaný vedecký časopis so zameraním na bezpečnosť. Ročník 1, číslo 1, vychádza polročne dátum vydania , Predregistrácia periodickej tlače na Ministerstve kultúri SR pod evidenčným čislom EV 4234/10 Vydáva : Vysoká škola bezpečnostného manažérstva v Košiciach, Redakčno - vydavateľské stredisko Kukučínova 17, Košice rvs@vsbm.sk tel./fax: (0) Hlavný editor : Dr.h.c. prof. Ing. Marián Mesároš, CSc. Kopírovanie povolené len s písomným súhlasom redakcie. Za obsah, pôvodnosť a pravdivosť príspevkov zodpovedajú samotní autori. Vedúci redaktor : Dr.h.c. prof. Ing. Marián Mesároš, CSc. Redakčná rada : Interní členovia vydavateľa : multi Dr.h.c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc. Dr.h.c. prof. JUDr. Jozef Madliak, CSc. prof. Ing. Vladimír Sedlák, PhD. prof. Ing. Edita Virčíková, PhD. prof. Ing. Ľudovít Naď, PhD. doc. Ing. Imrich Dufinec, PhD., mimoriadny profesor doc. Ing. Imrich Kiss, CSc., mimoriadny profesor JUDr. Stanislav Križovský, PhD. Ing. Peter Lošonczi, PhD. Externí členovia z odbornej praxe : plk. prof. Ing. Václav Krajník, CSc. brig. gen. doc. Ing. Miroslav Kelemen, PhD. Prof. PhDr. Květoň Holcr, DrSc. prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc. prof. Ing. Josef Reitšpís, PhD. pplk. Ing. Peter Havaj, PhD., host. prof. Redakcia: Mgr. Vojtech Karpaty, PhD. Matej Turčan OBSAH PROBLÉMY A ÚLOHY SPOLOČENSTVA VEDY... (Aj právno-bezpečnostných disciplín) prof. JUDr. Milan ČIČ, DrSc., Dr. h. c... 3 ZÁKLADY MANAŽÉRSTVA BEZPEČNOSTI PODNIKU Doc. Ing. Imrich Dufinec, CSc., mim. prof... 7 METODOLOGICKÉ ANALÝZY (PŘÍSTUPY A ÚROVNĚ) A FORMOVÁNÍ BEZPEČNOSTNÍCH VĚD prof. PhDr. Květoň HOLCR, DrSc. prof. JUDr. Ing. Viktor PORADA, DrSc., dr. h. c. mult. prof. PhDr. Jozef VICENÍK, CSc VZDELÁVANIE A VEDECKÁ PRÁCA V OBLASTI OBRANY A VOJENSTVA brig.gen. doc. Ing. Miroslav KELEMEN, PhD LOGISTIKA PREVENCIE STRÁT doc. Ing. Imrich KISS, CSc., mim. prof OBČIANSKA BEZPEČNOSŤ V KONTEXTE BEZPEČNOSTI SPOLOČNOSTI A ŠTÁTU JUDr. Stanislav KRIŽOVSKÝ, PhD ALTERNATÍVNE PRÍSTUPY PRI POSUDZOVANÍ ÚROVNE ZABEZPEČENIA OBJEKTU OCHRANY Ing. Peter LOŠONCZI, PhD DESAŤ ROKOV VYSOKOŠKOLSKÉHO BEZPEČNOSTNÉHO VZDELÁVANIA A BEZPEČNOSTNEJ VEDY V KOŠICIACH Dr.h.c. prof Ing. Marián MESÁROŠ, CSc ZÁKONNÁ ÚPRAVA PREVENCIE KRIMINALITY V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Dr.h.c. prof. JUDr. Jozef MADLIAK, CSc. JUDr. Ing. Lívia JAMNICKÁ RIADENIE SYSTÉMOV BEZPEČNOSTI INFORMÁCIÍ V SLOVENSKEJ REPUBLIKE A JEHO DIMENZIE V GLOBALIZOVANOM SVETE prof. Ing. Vladimír SEDLÁK, PhD FEDERÁCIA PROLETÁRSKEJ TELOVÝCHOVY V KOŠICIACH ORGANIZÁCIA A AKTIVITY DO ROKU 1938 Mgr. Vojtech KÁRPÁTY, PhD

3 PROBLÉMY A ÚLOHY SPOLOČENSTVA VEDY... (Aj právno-bezpečnostných disciplín) Dr.h.c. multi prof. JUDr. Milan ČIČ, DrSc., 1 akademik SAV, akademik EAVU I. Čo vlastne hýbe vesmírom, svetom, Európou, Slovenskou republikou, našou spoločnosťou? Toľko otázok, že len ťažko môže aj súčasná veda na ne odpovedať. Ale veda má povinnosť sa týmito otázkami zaoberať a pokúsiť sa aspoň priblížiť k týmto otázkam a dať ľuďom najmä perspektívu zlepšenia poznania situácie a v nej človeka. Čo to vlastne je? Čo sa deje? Nadprirodzené sily? Tajné sily? Fatalizmus, či zákony z obdobia ranného a rozvinutého kapitalizmu? Alebo sú to len náhody, náhodilosti, subjektivistické, ľudsky individualistické a egoistické prejavy? Je to len poznanie, že existuje chaos, nezvládnutie trhovej ekonomiky a existujúcich sociálnych rozporov, ktoré majú korene v tej, či onej podobe ekonomicko-sociálneho a politického charakteru spoločnosti? Je to ignorovanie ľudskej, či kresťanskej morálky? Alebo je to akási nová a nepoznaná, novodobá sila, forma existencie ľudského spoločenstva, hrubo diferencovaného vlastníckymi, egoistickými amorálnymi záujmami jednotlivcov, skupín, nadnárodných, nadštátnych korporácií, a nie aj straníckych inštitúcií? Toto svetové spoločenstvo prirodzene i násilne rozpoltené na vesmír, kontinenty, kmene, svetadiely, štáty a súčasný boj o nové rozdelenie sveta, získanie moci a nadvlády? A permanentná hrozba vojen a nepretržité stúpajúce nebezpečenstvo výskumu a výroby atómových zbraní, výskumu nukleárnych a nanotechnologických projektov. Len týchto niekoľko tém vyzýva vedcov všetkých vedecko-výskumných inštitúcií, k inter a multidisciplinárnej kooperácii, bez ohľadu na štátne hranice, politickú orientáciu, svetonázorové a filozofické orientácie. Atómová bomba (hrozba) je celosvetové nebezpečenstvo, a tak aj úloha čeliť tejto hrozbe nielen OSN, inými svetovými organizáciami, politikmi a vládami demokratických štátov, ale aj vedou, ako systémom poznania hrozieb tohto nebezpečenstva. Niekto by mohol mať dojem, že sú to otázky vymyslené, ktoré nemajú reálny významný vzťah k človeku, k jednotlivcovi, k realite, k spoločnosti, k štátu, medzinárodnému spoločenstvu. Myslím si, že na všetky, dokonca ešte aj iné problémy treba hľadať odpovede! II. Projekty vedy a odpovede na aktuálne i budúce premeny sú nanajvýš aktuálne, zložité, ale prepotrebné. Predpokladajú však objektívne poznanie situácie, prostredníctvom interdisciplinárnej (multidisciplinárnej) metodológie vedeckého výskumu a vedy bez hraníc. V tejto súvislosti nemožno práve ur čité princípy poznania a poznávania prehliadať, ignorovať, ale mobilizovať aj metodológiu modernej vedy. Dnes už žiaden odbor, odborník, filozof, politológ, sociológ, mysliteľ nevystačí sám, so svojou úzkou špecializáciou a prípravou, aby poskytol objektívnu, uspokojivú, viac odbornú ako politickú či intuitívnu odpoveď. Najväčší teoretický i praktický deficit je najmä pri formulovaní princípov a štruktúry paradigmy (modelu) sú časnej a novej vývojovej éry spoločenského bytia v jednotlivých štátoch a v ich kooperačných spoločenstvách, a vôbec v mnoho-vzťahovom svete. Aká to má byť forma spoločenskej existencie? Aká jej vnútorná konštrukcia? S akým programom (ekonomickým, sociálnym, politickým, štátoprávnym, duchovno-kultúrnym, filozofickým, svetonázorovým)? Má to byť kapitalizmus, socializmus, sociálny demokratizmus, neokapitalizmus, neoliberalizmus, neosocializmus, kresťanstvo, filozofický relativizmus? Potom sa môžeme pýtať donekonečna, aký? Aký? Alebo to bude niečo celkom iné, zatiaľ nepoznané, nepredvídané, nepredpokladané? Pripravované vo vedeckom, politickom kabinete, alebo v revolučnom zápase? Samozrejme, nevyhneme sa ani teóriám utopistickým a fantasmagorickým. Čo ale robiť? Ako ďalej? Byť, či nebyť? Odpoviem veľmi zjednodušene; je tu povinnosť aj vedy, zaoberať sa týmito a podobnými otázkami tak, aby ich neobchádzala ani naša spoločnosť, naša teória i prax, politika, politológia, sociológia, štátoveda, prírodné, technické a iné vedné disciplíny. Stojíme teda pred bránou, otázkou a historickou úlohou, ktorá má význam nielen pre našu súčasnosť, ale i budúcnosť, pre intelektuálnu schopnosť vyberať takú cestu vedy, ktorá povedie k modelu, ktorý v sebe spojí trhové, ekologické, sociálne, štátoprávne, duchovné, jedným slovom humánne, demokratické princípy. To preto, že vždy a v každom prípade ide o človeka o ľudstvo. A už vôbec ťažko možno očakávať odpovede len od politických strán, ktoré sa 1 Dr.h.c. prof. JUDr. Milan ČIČ, DrSc., akademik SAV, akademik EAVU, vedúci kancelárie prezidenta SR 3

4 o to mnohokrát uchádzajú a pokúšajú. Tie však nie sú na to vybavené ani personálne, ani programovo. Aké sú teda vôbec otázky poznávania a riešenia týchto celosvetových problémov a otázok? Odpoveď je možno veľmi jednoduchá. Vedecky a morálne veľmi náročné. Vždy, a dokazujú to aj najnovšie moderné výskumy (CERN), hľadanie nových častíc a vesmírnej hmoty (tmy). Je to fyzika, ktorá fundamentálne zasahuje aj do filozofie, svojej fyzikálnej filozofie i teológie. III. Sociálne, ekologicky i akcionársky, finančne trhovo orientovaný kapitalizmus sa zameral na koexistenciu štátu a trhu. Pozná a uznáva už participáciu zamestnancov na procese riadenia podnikov, sociálnu a ekologickú súčinnosť, starostlivosť o rodinu, deti a seniorov, vzdelanie a zdravie (škandinávsky model). Táto paradigma sa zatiaľ javí ako najatraktívnejšia forma kapitalizmu. V knihe Kolomana Ivani čku Európske trendy a naše perspektívy a záujmy v integrujúcej Európe, na str. 71 sa o. i. uvádza:...štátny kapitalizmus v ur čitých obdobiach a v určitých štátoch kontroloval investície do kľúčových odvetví, zaviedol kontrolu trhu... Poskytoval kredity na rozvoj, kontroloval banky a využívanie vkladov, chránil sektor malého a stredného podnikania a v Japonsku podporil celoživotnú zamestnanosť. Nepochybne veľmi, veľmi zaujímavý trend. Aké sú však otázky tejto stratégie? Rôznorodé a ešte stále nevyhodnotené a nedocenené. V citovanej knihe Koloman Ivanička uvádza tri tipy tranzitívnych makroregiónov (agória, ekodémia, arkádia). Agória ako model sociálno-demokratického kapitalizmu; ekodémia bazíruje na socialistických alternatívach kapitalizmu; arkádia má byť ekonomika tretieho sveta. Pre slovenskú spoločnosť sa zatiaľ javí najprijateľnejšia tzv. forma arkádie. Prirodzene, modifikovaná princípmi, ktoré vyplývajú z histórie Slovenska, z jeho tradícií, morálky, kultúry, viery, československej histórie, histórie Veľkej Moravy, z tradície a filozofickoetických názorov na život, morálku, ekonomiku, sociálny štát a blahobyt človeka. V našich podmienkach, do istej miery, prichádza do úvahy aj poznanie demokratického duchovno-kultúrneho obsahu Ústavy SR. Naši občania prijali koncepciu zdravej, úspešnej ekonomiky, sociálne a ekologicky usporiadanú štruktúru spoločnosti, riadenú štátnou správou a samosprávou, mocou občanov, aplikovanou priamou demokraciou a demokraciou parlamentnou. Je to model, ktorý možno preniesť do našich podmienok?! Obsah Ústavy SR svedčí o sociálnom charaktere štátu (pozri články ústavy). Politika a štát odmietajúci sociálnu podstatu a funkciu štátu, sociálne zákonodarstvo a jeho demokratickú aplikáciu, nie je morálny, nemá perspektívu. Preto, lebo ignoruje človeka, jeho dôstojnosť, ľudské práva a slobody, sociálnu a právnu istotu, osobnú bezpečnosť, ekonomickú prosperitu a medzinárodnú kooperáciu. Uvedené hodnoty predstavujú jadro modelu, ktorý by mohol a mal vyhovovať každému. Skoro ideál! Tieto hodnoty sa však musia transponovať do moderného demokratického spoločensko-štátneho modelu (politický systém, štátne orgány, samosprávne orgány, súdnictvo). V závislosti od toho, v akej miere a v akej kvalite sa to podarí, závisí kvalita modelu a života ob čanov. Život občana závisí od toho, ako sa v demokratickom politickom systéme vyjadrí a aplikuje demokratický princíp kreácie orgánov a ich personálneho vybavenia. Z týchto a iných nefalšovaných racionálnych stavebných prvkov možno kreovať model stavaný na humanistickej (kresťanskej) mravnosti a súdržnosti, solidarite, duchovnej (spirituálnej) kultúre a vzdelanosti, formou samosprávnej a parlamentnej participácie na realizácii projektu, ktorý v princípoch spojí ideu človečenskej koexistencie rôznorodej, diferencovanej, ale v princípoch jednotnej spoločnosti, vedenej racionálnym režimom, rešpektujúcim princíp ústavnosti, zákonnosti a spravodlivosti. Tieto (a nielen tieto) humanisticko-sociálne, duchovne, trhové, ekologické, národné a ob čianske, etické hodnoty predstavujú princípy trvalo aktuálne a určujúce chcenú formu usporiadaného štátneho, demokratického, spoločenského, ústavného a právneho formátu. Formátu usporiadanej, kultúrnej, morálnej, vzdelanej, sociálne, ekonomicky prosperujúcej spoločnosti, ktorú tvoria národy, či národnostné minority, ako občianske spoločenstvo. IV. Takéto perspektívne smerovanie, podľa môjho skromného názoru, našlo isté, aj keď nedokonalé právne vyjadrenie už v Ústave Slovenskej republiky v podobe formátu právneho, zvrchovaného, demokratického, a dovolím si povedať, aj sociálneho štátu, v ktorom by mal byť zdrojom štátnej i samosprávnej moci občan. Nie je to politická strana, ani jej akékoľvek koordinačné a iné orgány. To považujem za prvý krok, za ktorým by mala nasledovať dobrá vôľa, vysoká odbornosť, mravnosť, schopnosť reprezentantov občanov viesť spoločnosť a riadiť ju v zmysle princípov ústavy, humanistickej morálky a rešpektovania ľudskej dôstojnosti v zákonodarstve a jeho aplikácii v praxi. Táto charakteristika a trajektória iste nie je kompletná, a už vôbec nie dokonalá. Možno, a treba ju dopracovávať, prepracovávať, dopĺňať, aktualizovať, konkretizovať hodnotami obsiahnutými už aj 4

5 v jednotlivých článkoch našej ústavy, ale aj v duchu predstáv a výsledkov práce demokratických síl, vedy i výskumu. Nepochybne sa ani k (druhému) pragmatickému a praktickému kroku nedostaneme ľahkovážne. Ide o tvorbu demokracie v zákonodarstve i v činnosti štátnych a samosprávnych orgánov. Pritom ich funkcie sú obsiahnuté v ústavnej definícii, v úprave kompetencií ich práv a povinností vo či občanom, a vice versa, v ústave sa formulujú najmä otázky, princípy a vzťahy identity občanov ich ochrany, ako jediného zdroja štátnej moci. Ani demokracia sama o sebe, ako máme poznanie z vlastných skúseností, nie je dokonalá. Často je deformovaná, nerozvinutá vo svojich formách i princípoch. Čaká na svoju príležitosť principiálnych zmien! Nemožno naďalej ostať pri prežitom, ale stále opakovanom slogane: Nič lepšie ako je demokracia sme nevymysleli. To je dávno, dávno prekonaná fráza. Demokracia, jej zrod, formy, princípy patria medzi najzložitejšie spoločensko-vedné témy. A tu je jadro problému. Je to spoločensko-vedná metodológia adekvátna spoločensko-politickým pomerom, úlohám i potrebám. Spomeniem len princíp kauzality, bez ktorého veda živorí. V. Kauzalita, konkrétnejšie kauzálny nexus patrí medzi východiská a korektívy smerovania výskumu, vedy, skúmania konkrétneho predmetu, formulovania záverov a dokonca aj verdiktov či iných rozhodnutí týkajúcich sa zásadných etických, politicko-právnych, ale aj justičných otázok hraničiacich s pravdou, polopravdou i nepravdou. Je bázou úrovne a súčasťou metodológie každej vedy. Kauzálny nexus sa stal v určitom čase problémom a prekážkou rozhodnutí politických orgánov, alebo orgánov štátu vôbec. Bez poznania vzťahu medzi príčinou a následkom, a jeho významu, funkčnosti nemožno sa dopátrať pravdy: takých výsledkov, ktoré sa približujú k objektívnemu poznaniu prírodných a akýchkoľvek spoločenských javov, ich súvislostí a okolností, ktoré ovplyvňujú ich vplyv na funkčnosť, kvalitu, kvantitu a následok. Spomínam práve tento kauzálny vzťah z tých dôvodov, že aj v logike samotnej, v teórii, metodológii a teórii vôbec sa zabúda práve na tento východiskový, ale aj konečný cieľový význam a efekt. Kauzálny vzťah vyznieva predovšetkým ako filozofický princíp, niekedy až metafyzický, abstraktný, pomyselný pomocný nástroj myslenia. Pritom ide o poznávanie identity reality v konaní a poznávaní ur čitých subjektov, výsledku ich racionálneho poznania následku a výroku o určitom jave. Otázka kauzality nie je len následným zisťovaním vzťahu medzi príčinou a následkom. Je to významný, základný východiskový bod skúmania príčiny toho javu, ktorý by mal zákonodarný (iný) orgán upravovať zákonnou, alebo ústavno-právnou normou. Máme na mysli predovšetkým poznanie charakteru predmetu uvažovanej právnej úpravy, všetkých okolností a faktorov, ktoré ovplyvňujú situáciu, ale aj predpokladaný efekt, ktorý sa očakáva od právnej úpravy. Ak sa toto neskúma, prirodzene dochádza aj k situácii, že právna norma je neúčinná, neefektívna a dokonca aj protiústavná. Doterajšia ekonomická, justičná, politická, organizačná, aplikačná prax poukazuje práve na tieto nedostatky legislatívy a právnej úpravy niektorých javov, ktoré neznášajú a nemôžu znáša ť ani takéto normatívne úpravy. Chýba takýmto návrhom právnej úpravy výskum a prieskum situácie samotného javu, ktorý zákonodarca mieni a chce upravovať. To platí aj o typickej politickej praxi. VI. Tento zjednodušený prierez rôznych nejasností, možností, potrieb, kontroverzií, ale i tragédií, nádejí a sklamaní nás opodstatnene provokuje k tomu, aby sme sa vecami existencie človeka a spoločnosti zaoberali. To znamená abstrahovali od rôznych často nereálnych utopistických, individualistických i straníckych záujmov. Z tejto úvahy vyplýva záver, že Ústava SR je v princípe výsledkom pokusu o paradigmu modelu moderného štátu. Budúcnosti našich generácií. Ak opomenieme túto svoju základnú úlohu, dopustíme sa vážnych, neodpustiteľných pochybení vo vzťahu k našej budúcnosti. Táto krátka esej nemá ambície odpovedať na otázku: Byť či nebyť! Cítime však povinnosť zamýšľať sa nad tým, s čím svet, Slovensko, človek žijú. Treba oceniť, že aj Brusel túto myšlienku považuje za nosnú v ďalšom rozvoji nášho spoločenstva. Také javy, ako je starnutie obyvateľstva, vôbec demografický vývoj, energetická a potravinová bezpečnosť, medicína, ale aj závažné protispoločenské javy (kriminalita) iniciujú vytvorenie výskumných centier (cca 16 tisíc), t.j. univerzít a inštitúcií. Únia avizuje na takýto účel sumu 6,5 miliardy eur. Je to nanajvýš potrebné. Z toho pre nás však vyplýva úloha pripraviť projekty, ktoré by aspoň sčasti pokryli množstvo tém výskumu, ktoré sa naliehavo hlásia k životu aj jeho negácií, ktoré ľudstvo ohrozujú. Som presvedčený, že najmä Slovenská akadémia vied i naši členovia Európskej akadémie vied a umení v Salzburgu, naše vysoké školstvo zmobilizujú svoj vedecký potenciál a pripravia projekt koncentrovaný v oblasti personálnej, v podobe integrovanej multidisciplinarity slovenského vedeckého centra (sekcií). Pritom nemožno obísť ani vážne úlohy a investície do existujúcich vedeckých pracovísk, univerzít, výskumných vedeckých inštitúcií. 5

6 Škoda len, že Európska únia nezaevidovala v programe investícií výskumu a vedy oblas ť prevencie kriminality, vážnej protispoločenskej činnosti aj v hospodárskej, finančnej a bankovníckej sfére i v oblasti fonézneho súdnictva. V tejto súvislosti môžeme len vysloviť poľutovanie, že o takej závažnej problematike, ako je rozšírená a hrozivá kriminalita v našej republike, ale aj vôbec v celej Európe, sa Európska únia, resp. jej orgány nezaoberajú. Také protispoločenské javy, ako sú trestné činy proti slobode, zdraviu a životu prenasledujú ekonomické, finančno-bankové, daňové, odvodové amorálne skutky späté s novou ekonomikou. Zatiaľ ich páchatelia úspešne unikajú, dokonca do tzv. daňových rajov. Vedecký záujem o projekt prevencie kriminality a hrubej protispoločenskej, protiľudskej aktivity ťažko hľadáme v inštitúciách seriózne sa zaoberajúcich kriminalitou, jej výskumom a prevenciou. Tento povzdych je skôr výzva smerujúca k predstaviteľom vedy, výskumu, vysokých škôl, aby uvažovali o vzniku inštitútu výskumu kriminality a prevencie. Je to téma nekonečne dramatická, a o to viac aj aktuálna. VII. Na záver, ale vôbec nie pedagogicky a poučujúc, myslím na zásadnú principiálnu metodologickú pripomienku: 1.) Vo vede, výskume obmedziť straníckosť (ľavú, pravú, stredopravú, stredoľavú); Dominovať musí kauzalita, objektivita a pod. Pravda neznáša predpojatos ť, subjektivitu, straníckosť. 2.) Sloboda, aj vo vede len deklarovaná, nie je sloboda (a to preto, že jej chýba reálna báza). Veda zideologizovaná, stranícky angažovaná, spolitizovaná, je neslobodná; nie je vedou; je to paveda a jej výsledok zavádza, falšuje, blíži sa k paškvilu. 3.) Ani názory, ako sa to niekedy deklaruje, ešte nemusia byť pravdou. Podstata metodológie nemôže stavať len na väčšinovom tzv. demokratickom princípe, majorita sama osebe nie je ani zdrojom ani garanciou spravodlivosti a pravdy. To platí aj o minorite! Recenzenti: Dr.h.c. mult.prof. JUDr. Ing. Viktor PORADA, DrSc., rektor Vysokej školy Karlovy Vary o.p.s. Dr.h.c. prof. JUDr. Jozef MADLIAK, CSc., v Košiciach riaditeľ Ústavu práva a prevencie kriminality, VŠBM 6

7 ZÁKLADY MANAŽÉRSTVA BEZPEČNOSTI PODNIKU Doc. Ing. Imrich Dufinec, CSc., mimoradny profesor 2 Security Management of Business or Company ABSTRAKT Základná orientácia vrcholového manažmentu podniku týkajúca sa komplexnej bezpe čnosti podniku musí byť určovaná jeho bezpečnostnou politikou. Na báze manažérstva rizík má reagovať na vzniknuté nežiaduce javy definovanej bezpečnosti a predchádzať im až po prijateľnú mieru rizík. Takáto realizácia bezpečnostnej politiky sa má uskutočňovať metódami a nástrojmi ochrany podopretými právnym a legislatívnym rámcom, zakotveným v bezpečnostnej dokumentácii. Vonkajšia a vnútorná ochrana bezpečnosti sa týka fyzickej ochrany osôb a majetku, ochrany všetkých hmotných i nehmotných aktív podniku, ochrany jeho infraštruktúry a environmentu, ako aj o osobných a administratívnych údajov, ktoré má podnik v správe. Obraz komplexnej bezpečnosti podniku má uzatvárať aj bezpečnosť produktov, ktoré podnik produkuje. Reálna bezpečnosť podniku a stupeň jej komplexnosti však závisia od bezpečnostnej politiky a najmä finančných možností podniku. ABSTRACT Basic orientation of TOP Management of business or company dealing with a complex security must be determined by its security policy. On the risks management base it is necessary to respond to autochthonous and unfavourable phenomena of the defined security and to prevent them pending an acceptable exposure. Such realization of security policy should be realized by means of using the tools of protection supported by the legal and legislative frame embodied in the security documentation. The external and internal protection of security is referred a physical protection of persons and property and protection and all tangible and intangible business property and protection of its infrastructure and environment as well as personal and administrative data which a business holds in its management. The complex security projection of business has to enclose also products security, which are produced by a business. However, the real security of a business and its complexity degree depend to a security policy and especially the finance capabilities of a business or company. Kľúčové slová: Bezpečnosť podniku, bezpečnostný manažér, ochrana aktív, integrovaný manažérsky systém, ohrozenie a riziká podniku. Key words: Business security, security manager, protection of assets, integrated management system, threats and risks facing a business or company. 1. ÚVOD Technické prvky zabezpečovania ochrany osôb a majetku podniku súvisia so schopnosťou ich výberu a aplikácie za predpokladu znalosti technických nástrojov aplikovaných prostriedkov. Technika však nesta čí. Podnik potrebuje pre svoju bezpečnosť organizáciu, systém podporujúci rozhodovanie manažérov z hľadiska investícií, znalostí princípov funkcie technických bezpečnostných prvkov, ale i zákonov, noriem a pravidiel pre ich 2 Doc. Ing. Imrich Dufinec, CSc., mimoriadny profesor, prorektor, garant predmetu Bezpečnosť podniku. Ústav ekonomickej a logistickej bezpečnosti Vysokej školy bezpečnostného manažérstva v Košiciach, Košťova 1, Košice, Slovensko, e- mail: imrich.dufinec@vsbm.sk 7

8 bezpečné a zákonné nasadzovanie v podniku. Sem patria aj prvky informačnej bezpečnosti a bezpečnosti informačných technológií. Osobitným miestom sú samotné riadiace procesy. Bezpečný podnik, bez ohľadu na jeho veľkosť, zameranie a štruktúru predpokladá jeho riadenie manažérmi, ktorí sú vyprofilovaní so všetkými atribútmi tejto profesie, avšak s akcentom na schopnos ť aplikovať teóriu rizík a techniku ich eliminácie na akceptovateľnú mieru vo všetkých analýzou potvrdených systémových, procesných, osobných i vecných stránok podniku. 2. BEZPEČNÝ PODNIK A BEZPEČNOSŤ PODNIKU Bezpečnosť reálneho podniku začína a končí pri bráne do podniku a zahŕňa v sebe tak bezpečnosť jeho aktív, ako aj bezpečnosť všetkých zamestnancov ale i zákazníkov, či zainteresovaných strán a všetkých ich aktív, ktoré so sebou do podniku prinášajú. Prakticky to znamená, že bezpečný podnik vykonáva trvalú množinu bezpečnostných opatrení na ochranu v podniku pôsobiacich osôb a všetkých hmotných i nehmotných aktív súvisiacich s jeho podnikaním. Nutné bezpečnostné opatrenia vykonáva v súlade s prijatou bezpečnostnou politikou a celkovou stratégiou podnikania, prostredníctvom realizovaných procesov v systéme. Medzi základné zložky bezpečnosti podniku možno zovšeobecnene zaradiť desať týchto parciálnych zložiek: Fyzická ochrana osôb a majetku nachádzajúcich sa v podniku Ekonomická bezpečnosť aktív podniku Environmentálna bezpečnosť, vrátane požiarnej ochrany a prevencie havárií Bezpečnosť a ochrana zdravia pri práci v podniku Bezpečnosť a ochrana osobných údajov osôb pohybujúcich sa v podniku Bezpečnosť informačných systémov Bezpečnosť a ochrana vnútorného poriadku podniku Bezpečnosť a ochrana utajovaných skutočností nad rámec osobných údajov Bezpečnosť infraštruktúry, menovite kritickej, podľa charakteru podniku Bezpečnosť produkcie ako aspekt jej kvality Základné parciálne zložky bezpečnosti podniku predstavujú jednotlivé aspekty komplexnej bezpečnosti podniku zabezpečovanej procesmi. Pri zachovaní ich úrovne na patričnej hladine rizík a ohrození možno hovoriť o bezpečnom podniku. Úroveň komplexnej bezpečnosti samozrejme závisí od miery integrácie parciálnych zložiek bezpe čnosti. Otázky integrácie sú pritom otázkami predmetu podnikania, politiky podnikania a osobností manažérov, schopných s istou dávkou znalostí riadiť problematiku uvedených podsystémov integrovaným spôsobom. Maximálna integrácia predpokladá maximalizáciu informačnej technológie (IT), ako prostriedku komplexného manažérskeho rozhodovacieho procesu, s akcentom nie na separátnu návratnosť investície do bezpečnosti ale celkovú návratnosť trvalo udržateľného rozvoja podniku. Takáto integrácia je dnes možno pre mnohé podniky iba víziou ale aj možnou blízkou realitou pre tých, ktorí správne pochopili integrovaný manažérsky systém založený na procesnom prístupe riadenia s aspektmi komplexne pojatej bezpe čnosti. Je možné ju budovať postupne, akceptujúc základne princípy podsystémov a ich integrácie. Nikdy ju však nemožno kopírova ť. Je založená na špecifikách každého podniku. Manažéra komplexne poňatej bezpečnosti možno nazvať CSO (Chief Security Officer), ktorý by mal byť podriadený vrcholovému manažérovi CEO (Chief Executive Officer). Bezpečnostný manažér takejto pozície je zodpovedný za všetky aspekty bezpečnosti podniku, vrátane bezpečnosti produkcie, pokiaľ spadá do kritickej architektúry bezpečnosti. Pre svoje manažérske rozhodovanie využíva podnikovú informačnú technológiu (IT), pretože procesy, ktoré v podniku prebiehajú sú podporované a výsledky zaznamenávané informačnou technológiou. Preto od jej úrovne závisí aj celková, komplexná bezpečnosť podniku. Diery v informačnej technológii znižujú úroveň bezpečnosti podniku v každom jej aspekte. Manažéra IT v ktorejkoľvek forme realizácie procesov možno označiť ako CIO (Chief Information Officer), ktorý je zároveň aj vlastníkom týchto procesov a ich informačného systému. Proces vlastniť znamená proces udržiavať a trvale zlepšovať. 8

9 Parciálne zložky bezpečnosti podniku i ich integrálna podoba môžu mať niekoľko foriem, závislých od organizačných predpokladov, finančných možnosti a iných predpokladov, zhrnutých do bezpečnostnej politiky podniku. Ukážme si niektoré modely MOŽNÉ FORMY BEZPEČNOSTI PODNIKU 3.1 Model ignorovanej bezpečnosti Ide o prípad podniku, ktorý je orientovaný na svoje základné funkcie smerom k jadru podnikania. Za IT je zodpovedný príslušný majiteľ procesu, neformálne označovaný ako CIO, avšak s absentujúcou funkciou bezpečností. O bezpečnosť sa nikto nezaujíma. Hmotné aktíva firmy a osoby sú chránené prirodzenou cestou pudom sebazáchovy. Rovnako ako hmotné aktíva, ani informácie nie sú chránené. Snahy o aplikáciu bezpečnostných nástrojov sú buď obmedzované alebo totálne ignorované. Prvé zmeny nastanú, keď dôjde k incidentu. 3.2 Model minimálnej technologickej bezpečnosti Tento model bezpečnosti počíta iba s IT hlavného procesu tvoriaceho pridanú hodnotu podniku. Aplikácia bezpečnostnej politiky, ak vôbec existuje, prebieha skôr podvedome a spravidla v jednej, nanajvýš v dvoch formách bezpečnostných podsystémov. Môže ísť napr. o implementáciu systému bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci, alebo môže ísť o situáciu obchodnej spoločnosti, s minimálnou bezpečnosťou uchovávaných informácií, alebo o jednoduchú ochranu akéhokoľvek majetku firmy, v kombinácii s činnosťou informátora, a pod. Pre takýto model bezpečnosti podnik ani nepredpokladá osobitnú pozíciu bezpečnostného manažéra a bezpečnosť je zabezpečovaná technologickým procesom. Riadením IT nie je poverená žiadna funkcia na plný pracovný úväzok. Takýto podnik je vystavený riziku bezpečnostných incidentov, nielen zo strany systému alebo aj pracovníkov. 3.3 Model formálnej bezpečnosti Model formálnej bezpečnosti vzniká na základoch modelu minimálnej technologickej bezpečnosti alebo dokonca je s ním stotožnený s tým rozdielom, že funkcia bezpečnosti sa akceptuje uvedomelo a inštitucionálne. Znamená to, že v podniku je menovaná osoba, CSO, zodpovedná za otázky bezpečnosti ale stále ešte v pozícii kumulovanej funkcie, často i funkcie CIO. Ďalší rozvoj bezpečnosti podniku je v tomto prípade založený predovšetkým na osobnosti povereného CSO a na jeho schopnosti presadzovať plnenie nových úloh bezpečnosti prostredníctvom IT. Najväčším nedostatkom tohto modelu je konflikt záujmov CSO, pretože kumuláciou funkcie rozvoja bezpečnosti a gestora bezpečnosti sú porušené princípy kontrolného mechanizmu. 3.4 Model odtrhnutej bezpečnosti Tento model predpokladá formálne i vecné postavenie CSO, ktorého zodpovednosť za garanciu bezpečnosti inštitucionálne potvrdzuje funkčná pozícia, ktorá je vyššia než akýkoľvek útvar s informačnou technológiou bezpečnosti, resp. CIO. Týmto sa vylučuje stret záujmov, tvorí sa bezpečnostná politika, ciele a kontrolujú sa výsledky. Odtrhnutím CSO od informačnej technológie však vzniká často problém zaostávania CSO od prudko sa rozvíjajúcej IT. Pokiaľ bezpečnostný manažér necitlivo komunikuje s pracovníkmi IT, títo ho postupne odizolujú a potom mnohé z toho, čo CSO vypracuje, ako napr. bezpečnostné smernice, predpisy i ciele sa postupne stávajú odtrhnutými od reality technológie. Niekedy stačí, ak CIO spochybní požiadavky CSO, prameniace z nedostatku technologických znalostí CSO, alebo nedostatku informácií, ktoré mu zámerne neposkytnú a je problém. Konflikty medzi pracovníkmi IT a CSO sa postupne riešia rozširovaním útvaru CSO o špecialistov príslušných bezpečnostným podsystémov. Týka sa to tak BOZP, ako aj fyzickej ochrany, 3 Modely sú založené na princípe informačnej technológie, ktorá poskytuje informácie pre zabezpečovanie procesov s aspektmi bezpečnosti podľa očakávaných výsledkov. 9

10 environmentálneho manažérstva, ekonomiky, kvality, či výpočtových stredísk, atď. Ďalšie zmierňovanie konfliktov môže nastať formálnou akceptáciou inštitucionálneho postavenia CSO, menovaného vedením podniku a prípadne i samostatným miestom v rozpočtových kapitolách podniku. Najsilnejší vplyv na pozíciu bezpečnosti podniku však i pri formálnosti ostáva na pleciach osobnosti CSO. 3.5 Model utopenej bezpečnosti Model utopenej bezpečnosti predpokladá tiché skrytie CSO pod krídla CIO v prípadoch prirodzeného vývoja modelu minimálnej technologickej bezpečnosti, kedy napr. osobnosť IT po skúsenostiach, ktoré nadobudol pri koordinácii bezpečnosti priamo v IT a zvládnutí manažérskych úloh prevezme prirodzene pozíciu CSO a pritom zostane CIO. V podsystéme manažérstva kvality tak postupným vývojom z technického kontrolóra kvality sa stane manažér kvality i zmocnenec kvality v jednej osobe, alebo vo výpočtovom stredisku sa zo zamestnanca IT postupne stane CIO a CSO v jednej osobe, čo i pri istom konflikte záujmov je tento model pre ďalší rozvoj bezpečnosti výhodnejší ako model odtrhnutej bezpečnosti. 3.6 Model agilnej bezpečnosti Agilná bezpečnosť podniku, typická pre stredne veľké podniky, sa zabezpečuje cestou IT samotných procesov, aj prostredníctvom vplyvu ďalších manažérov, zodpovedných za menovité parciálne zložky bezpe čnosti, napr. za fyzickú, personálnu, ekologickú, informačnú bezpečnosť a pod. V podniku je vytvorená bezpečnostná rada (Security Board), tvorená z príslušných manažérov bezpečností jednotlivých aspektov komplexnej bezpečnosti podniku a bezpečností IT, na čele ktorej stojí bezpečnostný manažér (CSO), podriadený priamo generálnemu riaditeľovi podniku (CEO). Členmi bezpečnostnej rady, kolektívneho orgánu bezpečnosti, môžu byť menovaní aj ďalší experti podniku alebo externí členovia významných a relevantných inštitúcií. Má funkciu legislatívnu (tvorba predpisov a dokumentácií), kontrolnú (zisťovanie stavu implementovaných opatrení) a riadiacu (v prípade havarijných stavov a mimoriadnych bezpečnostných incidentoch). Model agilnej bezpečnosti predstavuje svojim spôsobom model integrácie jednotlivých bezpečnostných podsystémov, pričom bezpečnostná rada dbá na to, aby jednotlivé procesy prebiehali v duchu systému manažérstva kvality (ISO 9001:2008), s akcentom na ďalšie aspekty bezpečného podniku, akými sú napr. aspekty environmentálneho manažérstva (ISO 14001:2004), manažérstva BOZP bezpečnostné riziká BOZP (OHSAS 18001:2007), bezpečnosti informačných systémov (ISO 27001:2005), prípadne špecifických požiadaviek bezpečnosti, napr. vo výrobe dielov pre automobilový priemysel technické špecifikácie a požiadavky (ISO/TS 16949:2002), metrologické požiadavky (ISO 10012:2003), či kalibračné požiadavky (ISO/IEC 17025:2005) a ďalšie. Všetky citované medzinárodné štandardy sú generickými normami, vychádzajúcimi z normy manažérstva kvality ISO 9000: Model outsorcovanej bezpečnosti Model outsorcovanej bezpečnosti predstavuje model dodávok takých technológií, v ktorých je otázka ich bezpečnosti inherentne zakomponovaná. Je však zrejmé, že v podniku musí existovať osoba, zodpovedná za koordináciu IT. Technologická bezpečnosť musí mať oporu v bezpečnostnej politike odberateľa a táto politika musí byť premietnutá aj do politiky dodávateľa so všetkými dôsledkami zodpovednosti za dodávaný produkt v zmysle požiadaviek ISO 9001:2008. Na bezpečnostného manažéra podniku sú kladené veľké nároky, pretože musí zabezpečovať definovanú bezpečnosť dodávateľských služieb a koordinovať ju so všetkými procesmi vo vnútri podniku. Vo svojej pozícii je osamotený ako v prípade modelu odtrhnutej bezpečnosti s výhodou možnosti expertných posudkov podnikových expertov a špecialistov. Prípad outsorcovanej bezpečnosti je aj prípad externých služieb súkromných bezpečnostných služieb (SBS) pre výkon fyzickej ochrany osôb a majetku podniku ako parciálnej zložky komplexnej bezpečnosti podniku. 10

11 3.8 Model rozsiahlej inštitucionálnej bezpečnosti Veľké podniky a inštitúcie ako sú banky, silové rezorty a pod. majú organizačnú štruktúru pomerne zložitú a tomu primerane prispôsobenú bezpečnosť, ktorá predstavuje neodmysliteľnú súčasť ich podnikania, či činností. V týchto inštitúciách a podnikoch existujú profesionálne bezpečnostné útvary, profesne špecializované a priebežne udržiavané na požadovanú úroveň spôsobilosti. Tento model môže byť rozvinutý do formy rozvinutej formálnej bezpečnosti, pričom bezpečnostný manažér (CSO) vedie a riadi rozsiahly bezpečnostný útvar technologickej bezpečnosti a ochrany, alebo do formy agilnej bezpečnosti, tvorenej relatívne nezávislými bezpečnostnými útvarmi technologickej bezpečnosti a ochrany, riadenými vrcholovým bezpečnostným manažérom (CSO). Bezpečnosť takéhoto podniku je plne procesne formalizovaná a je budovaná podľa štandardov a odporúčaní, ktoré boli pre ne vybrané ako najvhodnejšie a stávajú sa záväznými. V týchto inštitúciách je na pomerne vysokom stupni zabezpečovaná aj osobná bezpečnosť a bezpečnosť osobných údajov zamestnancov i klientov. 4. KOMPLEXNÁ BEZPEČNOSŤ PODNIKU V komplexnej bezpečnosti podniku vystupujú jej parciálne zložky ako výsledok kvality riadenia procesov v danom systéme 4, pričom bezpečnostný aspekt tohto riadenia kvality je manažérstvo rizík relevantných procesov podniku 5. Reálne to môže nastať vtedy, ak vedenie podniku vyhlási takú bezpečnostnú politiku, ktorá inštitucionalizuje a legalizuje do organizačnej štruktúry niektorý z modelov riadenia bezpečnosti manažérsky systém, v najlepšom prípade odvodený od procesného systému manažérstva kvality podľa ISO 9000:2000 ako Generický Manažérsky Systém. Schéma takéhoto systému založeného na základnom systéme manažérstva kvality pod ľa ISO 9000 a princípoch riadenia rizík a krízových javov podľa ISO 3100 je znázornená na nasledujúcom obrázku č Generický Manažérsky Systém Fyzickej bezpečnosti osôb a majetku P D A C Environmentálnej bezpečnosti Ekonomickej bezpečnosti BOZP D Manažérstvo rizík a krízových situácií Bezpečnosti infraštruktúry Bezpečnosti informačných systémov Bezpečnosti produkcie Imrich Dufinec Obr. 1 Generický manažérsky systém bezpečnosti podniku [2] 4 Procesný prístup manažérstva kvality 5 Kvalita je kategória technicko-ekonomická a jej riadenie podľa ISO 9001:2008 predpokladá riadenie rizík podľa ISO DUFINEC Imrich: Príspevok kvality k celkovej bezpečnosti podniku [2] 11

12 Generický systém má fungovať na podklade základnej normy ISO 9001, pričom z generických noriem preberá riešenie tých aspektov, ktoré sú pre parciálnu bezpečnosť relevantné, najmä teda environmentálne aspekty a všetky bezpečnostné riziká. Tie sa manažujú podľa špecifických štandardov, riziká podľa ISO a ďalších, platných pre jednotlivé oblasti alebo parciálne zložky bezpečnosti, napr. riziká BOZP v stavebníctve, ochrana osôb a majetku cez zákon o SBS, atď. Čo ostáva v GMS bez zmien za každých okolnosti je ISO Tá pracuje v štyroch klastroch procesov (kap. 5 Zodpovednosť, 6 Zdroje, 7 Realizácia produktu, 8 Meranie, analýza a zlepšovanie), pričom v procese neustáleho zlepšovania systému v cykle PDCA 7 je ťažisko vykonávania (D Do) sústredené do realizácie produktu, to je klaster 7 a ak pozrieme na štruktúru klastra realizácie, ten začína podľa ISO 9001 plánovacími krokmi (kap.7.1, 7.2), vrátane vývoja (kap. 7.3), pokračuje ozajstnou realizáciou (kap. 7.4, 7.5) a končí spätnou väzbou cez technické prostriedky merania (kap. 7.6). Takže implementáciu a riešenie všetkých rizík vykonávame v realizácii produktu. Tam aplikujeme aj všetky realiza čné nástroje (napr. APQP, FMEA, DOE,...) ale i všetky požiadavky plynúce z legislatívy a požiadaviek tretích strán, čo sa premietne v dokumentovaných postupoch realizácie. Bezpečnostná politika, ako akt plánovania (P) bezpečnosti je v klastri 5 Zodpovednosť (kap. 5.3 Politika), kontrola a audit ako akty spätnej väzby a preverovania (C) sú v klastri 8 Meranie, analýza a zlepšovanie a napokon aktualizácia (A) i (nové) plánovanie systému ako výsledok preverovania je v klastri 8 ako nápravné opatrenia a v klastri 5 ako preventívne opatrenia (zmena politiky, cieľov, napr. aj akceptovateľných rizík, atď.), sú časťami cyklu nového zlepšovania systému. Tieto zlepšenia prejdú cez politiku, ciele a realizačné akty opäť do realizácie produktu ako kvalitatívne vyššia úroveň. Čím dokonalejšia integrácia, čím podrobnejšie inštitucionálne zabezpečenie fungovania GMS, tým je bezpečnosť (podniku) vyššia, vo všetkých jej parciálnych zložkách. Takto riadený systém nadobúda charakter bezpečnostného manažérskeho systému. Manažérstvo bezpečnostného systému je založené na manažérstve rizík, t.j. na postupe, čo a ako vykonať aby nedošlo k nežiaducim javom a udalostiam a manažérstve krízových situácií, t.j. na postupe, čo a ako konať, ak došlo k nežiaducemu javu alebo udalosti [4]. Model bezpečnosti podniku ako projekt bezpečnostného manažérskeho systému vychádza z bezpečnostnej politiky, ktorá môže byť ovplyvňovaná vonkajšími a vnútornými vplyvmi, napr. od bezpečnostnej politiky štátu po finančné možnosti a orientáciu vlastníkov podniku ZÁVER Aktuálnosť problematiky organizovania bezpečnosti podnikov je v dôsledku globálnej finančnej krízy znásobovaná, pričom otvára nové cesty rizík a ohrození nielen podnikov samotných ale celej makroekonomickej sféry. Znalostná ekonomika podporuje rozvoj vzdelávania, vedy a výskumu za účelom efektívneho využívania disponibilných zdrojov orientovaných na trvalo udržateľný rozvoj. Efektívne riadenie podniku vo všetkých aspektoch jeho bezpečnosti podporuje túto výzvu v značnom rozsahu, pretože ekonomický dopad bezpečnostných incidentov nechránených alebo slabo chránených aktív sa priamo alebo nepriamo dotýka práve týchto zdrojov. LITERATÚRA [1] DUFINEC, I. ČALFOVÁ, M. On a Security of Business in a Reflex of Knowledgeable Economic. In Internet, Competitiveness and Organisational Security in Knowledge Society, Zborník príspevkov medzinárodnej vedeckej konferencie, Universita Tomáše Bati Zlín, ISBN [2] DUFINEC, Imrich Príspevok kvality k celkovej bezpečnosti podniku. In Zborník príspevkov pedagogického seminára KVALITA PRODUKCIE, Technická univerzita v Košiciach, Košice Herľany, ISBN [3] DUFINEC, Imrich. Bezpečnosť produktu ako aspekt jeho kvality. In Zborník príspevkov 2. medzinárodnej vedeckej konferencie, VŠBM Košice 2008, s ISBN Plan Do Check Act (Demingov cyklus zlepšovania, ISO 9001:2000) 8 DUFINEC, I. ČALFOVÁ, M: Bezpečnosť podniku vo svetle znalostnej ekonomiky [1] 12

13 [4] MESÁROŠ, M. HRÁDOCKÝ, L. DUFINEC, I. KRIŽOVSKÝ, S.: Podnikové manažérstvo. VŠBM Košice, 2007, str ISBN [5] RAK, R. - PORADA, V. LOŠONCZI, P.: Kvalifikační předpoklady bezpečnostního manažéra a jeho profesní potřeby, začlenění v organizaci. Zborník z medzinárodného odborného vedeckého seminára, VŠBM Košice, 2007, str ISBN Recenzenti : Prof. Ing. Hana PAČAIOVÁ, PhD. Technická univerzita v Košiciach, Strojnícka fakulta, Katedra bezpečnosti a kvality Prof. Ing. Jozef REITŠPÍS, PhD. Žilinská univerzita v Žilne, Fakulta špeciálneho inžinierstva 13

14 METODOLOGICKÉ ANALÝZY (PŘÍSTUPY A ÚROVNĚ) A FORMOVÁNÍ BEZPEČNOSTNÍCH VĚD 1 prof. PhDr. Květoň HOLCR, DrSc. 2 prof. JUDr. Ing. Viktor PORADA, DrSc., dr. h. c. mult. 3 prof. PhDr. Jozef VICENÍK, CSc. 4 METHODOLOGICAL ANALYSIS (APPROACHES AND LEVELS) AND FORMATION OF SAFETY SCIENCE Abstrakt: Vědecká studie souvisí s výzkumem problémů konstituování a rozvoje bezpečnostních věd, na kterém se podílí VŠKV, PVŠ a VŠBM. Jde o základní metodologické analýzy (přístupy a úrovně) a formování bezpečnostních věd, jako věd praktických, věd o projektování bezpečnostních činností. Z těchto důvodů jsou ve sdělení zařazeny úlohy a cíle praxeologie a úlohy a funkce metodologie a metodologie vědeckého poznání jako možný předpoklad k využití při konstituování metodologie praktických věd pro účely formování bezpečnostních věd a jejích teorií. Abstract: Scientific studies include the research of constituting and development of safety science, where the VŠKV, PVŠ and VŠBM are the participants. They deal with basic methodological analysis ( approaches and levels) and formation of safety science as practical science, science on safety activities projecting. For these reasons the statement includes tasks and goals of practicology and tasks and functions of methodology and the methodology of scientific knowledge as a possible hypothesis to be used for constituting the methodology of practical science for the purposes of formation of safety science and its theory. Klíčová slova: Bezpečnostní vědy, vědy praktické, vědy o projektování, bezpečnostní činnosti, systém, struktura vědy, praxeologie, metodologie, vědecké poznání, teorie vědy. Key words: Safety science, practical science, science on projecting, safery activities, system, science structure, practicology, methodolody, scientific knowledge, science theory. Využívání vědeckých poznatků a široké variety vědeckých metod má na úseku bezpečnosti svou tradici. Období, kdy bezpečnostní činnost (jednání) bylo odkázané, resp. založené na možnosti využívat poznatky, které byly výsledkem zobecnění každodenní zkušenosti získané činností na úseku bezpečnostních činností, zejména policistů, máme v podmínkách České i Slovenské republiky za sebou. Historie prozkoumala, zaznamenala a popsala i období postupného pronikání vědeckých poznatků do bezpečnostních činností a jejich využívání při zvyšování efektivnosti bezpečnostní práce (přípravě a realizaci bezpečnostních činností a jejich výsledků), ale i při realizaci změn v oblasti organizace a řízení bezpečnosti. I když byl průnik vědeckých poznatků a metod do bezpečnosti, jak ukazuje historie nerovnoměrný, narážel na mnohé překážky a bariéry, které bylo nevyhnutelné překonávat. Výsledný efekt se projevil v dalším zvyšování specializace, profesionalizace a institucionalizace, které zahrnuly i vzdělávání a přípravu specialistů a profesionálů na různých úrovních. V bezpečnostním výzkumu se využívaly poznatky celé řady vědních disciplin a jejich výzkumných metod (sociologie, právních věd, kriminologie, psychologie, sociální psychologie, ale i historie apod.). 1 Upravená a aplikovaná úvodní kapitola publikace: Porada, V.; Holcr, K. a kol. Policejní vědy. Praha : Nakladatelství a vydavatelství A. Čeněk, 2011, na které se podíleli dále zejména: Dr. h. c. prof. Ing. Marián Mesároš, CSc., doc. RNDR. Jaroslav Holomek, CSc., Prof. PhDr. Jaroslav Erneker, DrSc. a Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, DrSc. 2 Prof. PhDr. Květoň HOLCR, DrSc., Paneurópska vysoká škola Bratislava 3 Prof. JUDr. Ing. Viktor PORADA, DrSc., dr. h. c. mult, Vysoká škola Karlovy Vary 4 Prof. PhDr. Jozef VICENÍK,CSc., Filosofický ústav Slovenské akademie věd 14

15 Použili jsme termín bezpečnostní výzkum, ale fakticky jsme se nesetkali s tím, aby daným vědním disciplinám byl přiznaný přívlastek bezpečnostní vědy, a když, tak to bylo jen zřídka a často bez zvláštního zdůvodnění. Myslíme si, že pravdu má H. J. Schneider, když uvádí, že tyto vědy tvořily jistý souhrn mnohých vědních disciplín, které však nadále zůstávaly samostatné a měly, dodejme, svoje místo v klasifikaci věd a zachovaly si i mnohá další specifika týkající se nejen jejich předmětu, ale i jazyka příslušných vědních disciplin a používaných metod. Tento stav, myslíme si, se doposud zásadně nezměnil. Nadále platí, že vědecké poznatky využitelné v bezpečnosti, jako významné organizaci zaměřené na zabezpečení vnitřní bezpečnosti státu a ochranu práv a svobod občanů, poskytují nadále tradiční vědní discipliny, které si zachovávají svoji samostatnost. Jistý pohyb v tomto směru možno pozorovat nejen u nás, ale i v zahraničí v posledních, přibližně patnácti letech. V čem spočívá tento pohyb? Především v tematické struktuře, která je orientovaná na teoretickou a empirickou analýzu problémů orgánů bezpečnosti jako instituce, jejích role ve společnosti, struktury a funkce bezpečnostních orgánů, bezpečnostní činnosti a podobně z hlediska historického, psychologického, sociologického, sociálně-psychologického s využíváním široké škály společenskovědních metod [Schneider 2000, s ]. V mnohých studiích se objevuje celá řada dalších témat, která v pracích věnovaných bezpečnostnímu segmentu jako organizaci, její činnosti a fungování nebyly velmi frekventované - například problémy spojené s požadavkem jasnějšího vymezení bezpečnostní profese jako autonomní, stále rostoucí a uznávané profesionální oblasti, dále taktického managementu, demokratické kontroly činnosti na úseku bezpečnosti, etiky bezpečnostní práce, hodnocení bezpečnostní činnosti apod. [Ijzerman 2003, s. 45]. Zvláště oceňujeme, že v rámci širokého okruhu problémů se objevila metodologická problematika, tj. problematika charakterizovaná jako zkoumání nad vědami, nad jejich metodami, jejich strukturou a výsledky použití těchto metod. Tato problematika je generovaná v procesu existujícího policejního výzkumu, jsou to otázky, které čekají na odpověď. Vzpomeneme alespoň některé z nich. Jsou to otázky statusu bezpečnostních věd, resp. bezpečnostní vědy, jejího předmětu, vztahu k jiným vědám. Tyto otázky vznikají, jak jsme již naznačili, v rámci výzkumného trendu zaměřeného na konstituování samostatné policejní vědy, resp. možnosti takovouto vědu vybudovat. V pracích věnovaných této problematice se zformovala následující stanoviska: někteří autoři považují bezpečnostní vědu (resp. vědy) za již existující, konstituovanou, charakterizovanou příslušnými metodologickými znaky; další autoři hovoří o procesu formování samostatné policejní vědy bez bližšího charakterizování stavu, v jakém se konstituování této vědy nachází; jiní autoři nezpochybňují význam konstituování bezpečnostní vědy a rozmýšlejí, která z existujících věd nebo věd, které ještě jen vzniknou v procesu diferenciace, by mohla splnit integrující funkci při jejím vzniku; nakonec není možno vyloučit skeptiky, kteří pochybují o možnosti vybudovat jednotnou bezpečnostní vědu, resp. integrovaný soubor bezpečnostních věd anebo takovéto úsilí dokonce považují za zbytečně vynaloženou práci. Samozřejmě, existují pokusy charakterizovat bezpečnostní vědu například jako vědu praktickou, adaptivní, interdisciplinární, empirickou, normativní apod. Problém spočívá v tom, že se nepokoušejí tyto její potenciální vlastnosti dostatečně explikovat a udělat to předmětem zvláštní diskuse. Chceme v tomto kontextu zdůraznit, že nastolení těchto metodologických problémů a úsilí naznačit jejich pozitivní nebo negativní řešení, bylo jedním z motivů inspirujících náš pokus o napsání této pasáže. Naznačili jsme, že v procesu konstituování bezpečnostních věd vznikají mnohé otázky, přesněji otázky, které svým charakterem patří do oblasti speciální metodologie policejních věd. Odpověď na otázku, jaký je stav rozpracování speciální metodologie věd, je relativně jednoduchá: takováto metodologie neexistuje. Místo mají jen pokusy o řešení parciálních metodologických problémů. Pokud použijeme slova W. Gasparského a A. Strzałeckého vyslovená při hodnocení stavu rozpracování metodologie praktických věd (před třiceti pěti lety), odpověď zní, že není to program, ale jen výraz živeln ě se objevující tendence [Gasparski, Strzaecki 1979, s. 12]. Kdo se chce věnovat otázkám rozpracování speciálních metodologických problém ů bezpečnostních věd, nemůže ignorovat stav, a tedy výsledky, které se dosáhly při výstavbě metodologie ve 20. století na různých úrovních a určených pro různé skupiny (typy) vědních disciplin. Existuje mnoho koncepcí metodologie věd i metodologie praktických věd, které by mohly tvořit vhodné východisko, základ, vzor práce na formování prvotní koncepce metodologie bezpečnostních věd. Jedno ze zajímavých východisek vidíme ve využití výsledků a zkušeností, které se dosáhly při budování a naplňování programů obecné metodologie (praxeologie) (T. Kotarbiński), metodologie věd (K. Ajdukiewicz) a v duchu těchto programů rozvíjené metodologie praktických věd (W. Gasparského a dalších metodologů). Šlo by o kontinuování polské metodologické tradice, tzv. praxeologické tradice. Myslíme si, že rozhodnutí využít tyto 15

16 výsledky a zkušenosti by nám poskytlo mnoho znalostí, metod (způsobů), vzorů a též rozpracovaný konceptuální aparát na řešení problémů na úrovni formující se speciální metodologie věd. Takto postupoval W. Gasparski při přípravě vlastního náčrtu programu metodologie praktických věd. Využil přitom program metodologie K. Ajdukiewicze a koncepci praktických věd T. Kotarbińského. Uvědomil si, že poskytují dobře zdůvodněné (ugruntowane) základy metodologie projektování. Toto chápání spojuje praxeologický přístup s přístupem systémovým [Gasparski 1983]. 5) Jedním ze záměrů naší statě je ukázat a charakterizovat úlohy, funkce a cíle obecné metodologie (praxeologie), metodologie věd a metodologie praktických věd, jejich význam a možnosti při zkoumání speciálních metodologických problémů, včetně metodologických problémů bezpečnostních věd. Chceme upozornit, že věda, stejně jako i speciální vědy jsou předmětem nejen metodologických analýz, ale i dalších vědních disciplin, které dostaly název vědy o vědě. Ukážeme, že metodologie věd i metodologie praktických věd jsou jen jednou z mnohých věd o vědě. Ani metodologické analýzy, ani analýzy vědy realizované dalšími vědami o vědě (historií vědy, sociologií vědy apod.) nemohou nahradit speciální vědy, jejich kompetence při řešení jejich konkrétních problémů. Metodologie věd, historie vědy, sociologie vědy a další vědy o vědě plní při poznávání vědy jiné úlohy a cíle. Vznikly jako významný produkt rozvoje věd a důležitý nástroj jejich reflexe. Úlohy a cíle praxeologie Jako východisko našich analýz úloh a cílů praxeologie využijeme jednu z jejích mnohých charakteristik. Praxeologie (z řeckého praxis - čin, činnost, jednání; lógos - věda) je věda o správném jednání. 6) Praxeologie jako vědní disciplína vyrostla z bohatých, mnohotvárných a nevyčerpatelných zdrojů, které ve svých tvrzeních obsahovaly neocenitelné informace o lidské praktické zkušenosti o moudrosti. Jsou to pravdy, ke kterým lidstvo dospělo během staletého praktikování ekonomizace a jiných druh ů zdokonalování jednání [Kotarbiński 1970, s. 121]. Praxeologie soustřeďuje pozornost na jednání, kde má důležité místo subjekt jednání, člověk a jeho vědomá zaměřenost na správnost jednání (činnost). 7) Historie praxeologie ukazuje, že důležitým zdrojem jejího myšlení byly různá přísloví, aforizmy, výroky filozofů, které se týkaly praktické a životní zkušenosti. Úlohou praxeologů bylo na jejich základě formulovat tvrzení, doporučení, zákazy, výstrahy týkající se správného jednání. Jak zdůraznil T. Kotarbiński, praxeologie nevyžaduje žádnou etickou ctnost, nýbrž racionálnost pr ůběhu jednání. Praxeolog si uvědomuje, že v různých morálních poučeních, bajkách se střídají tvrzení, ve kterých vystupují odkazy na dobro, šlechetnost, důstojnost s tvrzeními, která svým izolovaným obsahem jsou zcela prostá jakékoli emocionální propagandy, s chladnými tvrzeními, jejichž předmětem je účelnost či protiúčelnost, náležitost či nenáležitost těch či oněch způsobů přistupování k věci [Kotarbiński 1972, s. 16 ]. To neznamená, že praxeologie nehodnotí lidské jednání, ale přistupuje k němu, jak ještě naznačíme, z pohledu technických aspektů. Další důležitý zdroj praxeologických poznatků tvořily práce z dějin praktických umění (zručností), příručky řemesel a rozličných lidských technik (inženýrských, lékařských, právnických apod.). T. Kotarbiński zdůraznil význam těchto zdrojů pro praxeologické zobecnění, které se stávají příklady pravidel s obecnějším obsahem [Kotarbiński 1972, s. 19]. Bylo však potřebné udělat další krok na cestě k vědní disciplině, kterou jsme nazvali praxeologie. Tento krok je úzce spojený s rozvojem vědy, vznikem vědních disciplin, které se koncem 19. století začaly systematičtěji orientovat na využívání vědeckých metod při zkoumání lidského jednání a produkovaly vědecké poznatky, které formující se praxeologie začala využívat pro vlastní analýzy správného jednání. Vznik vědních disciplin byl úzce spojený s rozvojem velkého průmyslu a s potřebou rozvíjet problematiku vědecké organizace, řízení a racionalizace práce. F. W. Taylor, H. Le Chatelier, Fayol ve svých pracích zformulovali obecné zásady a metody práce, zásady organiza čního cyklu práce a formulovali hodnoty dobrého plánu práce a další obecná tvrzení a doporučení. T. Kotarbiński konstatoval, že se v těchto pracích 5) Za nejracionálnější a zároveň přitahující intelektuálním dobrodružstvím a prakticky efektivní, i když ne zcela lehké, bylo uznáno sáhnutí na zkušenosti metodologie vědy, která se zajímá o výstavbu teorie vědeckého postupu a přenesení některých těchto zkušeností na oblast metodologie projektování [Gasparski, Strzałecki 1979, s. 12]. 6) Polský termín sprawny jsme překládali do slovenštiny termínem správny. V rámci českého překladu byly použité na překlad významu tohoto termínu také dva termíny, a to dokonalý, náležitý. Překladatel upozornil na problémy spojené s nalezením nejvhodnějšího ekvivalentu polskému termínu sprawny. 7) V textu budeme používat termíny jednání, činnost jako významové ekvivalenty především ze stylistických důvodů. Termín činnost budeme používat podobně jako termín jednání na označení vědomého lidského jednání. Termín činnost se používá i v širším významu na označení vědomé, tvůrčí činnosti člověka, ale i na označení činnosti zvířete, stroje, podvědomých, reflexivních činností, které nezahrnujeme do významu termínu jednání. 16

17 projevila tendence ve směru obecné teorie účinného jednání. A přece jejich díla, to ještě není praxeologie [Kotarbiński 1972, s. 19]. Zůstávalo uskutečnit přechod od embryonální formy praxeologie k její zralé podobě. Bylo potřebné uskutečnit vyčlenění obecných tvrzení, zásad, doporučení, výstrah, mnohá další tvrzení zobecnit, aby se týkala všech oblastí lidského jednání, uspořádat je, systematizovat. Tato práce zahrnovala nejen konstrukce systému pokynů a výstrah obecně technického rázu, ale i analytický popis prvků jednání a jeho nejrozmanitějších forem [Kotarbiński 1972, s. 19]. To si vyžadovalo čas. Ve druhé polovici 19. století začaly vznikat, pokud použijeme Kotarbińského termín, počáteční formy nebo embryonální formy praxeologie. Jejich tvůrci byli předchůdci Kotarbińského výkladu praxeologie, která poskytla výklad lidského jednání v úplné obecnosti. 8) Předchůdcům T. Kotarbińského se nepodařilo udělat rozhodující krok na cestě k praxeologii, a tedy vytvořit základy teorie jednání, a zároveň se na dané základy podívat z určitého hlediska - účinnosti [Pszczołowski 1967, s ]. Tvůrcem praxeologie jako vědy o zásadách správného jednání, systematické kodifikaci takovýchto zásad se stal T. Kotarbiński. Prvou prací věnovanou této problematice byly Szkice praktyczne Jeho cesta k praxeologii jako kompaktnímu celku (T. Pszczołowski) anebo konzistentní doktríně (T. Kotarbiński) trvala ještě více než padesát roků a v určitém smyslu ji dovršil v práci Traktat o dobrej robocie (1955) (překlad v češtině Praxeologie 1972). Praxeologie je zajímavým a ilustrativním příkladem vzniku a konstituování nové disciplíny, která se zaměřila na zkoumání správného jednání. Historie praxeologie popsala její zdroje, ze kterých praxeologické myšlení vycházelo a tvořilo východiskový materiál pro její zobecňování. Její problémy dlouho dřímaly, jak vzpomenul Kotarbiński, v nějaké inkubační formě. Nakonec stává se i to, že přichází čas na (daný) soubor problémů, který doposud dřímal v nějaké inkubační formě a nyní se stal z nějakých důvodů přitažlivým. Právě podobný osud povolává do života praxeologii [Kotarbiński 1958, s. 14]. Ve svém rozvoji zaznamenala přechod od embryonálního stádia do stádia zralého, které bylo založené na bázi systematického využívání v ědeckých poznatků již zformovaných nebo vznikajících vědních disciplín a specializací, které různým způsobem ovlivňovaly praxeologii. Praxeologie si ve vzájemných vztazích (působeních) k jiným vědám na různých úrovních obecnosti dále formovala a vymezovala svůj předmět zkoumání, rozšiřovala svoji poznatkovou bázi a metodologické instrumentárium a zpřesňovala hranice svojí aplikability. Výrazné vzájemné vlivy byly na jedné stran ě mezi praxeologií a na druhé straně mezi vědami o práci, dalšími speciálními vědními disciplínami, jako je ekonomie, sociologie, právo, psychologie, ale i mezi nově vzniknutými specializacemi a vědami, jako je kybernetika, teorie informací, teorie systémů, teorie her, teorie rozhodování. Je třeba vzpomenout i vzájemné vztahy mezi praxeologií a filozofií, které v této souvislosti nebudeme zkoumat. Zvlášt ě si však budeme všímat vliv praxeologie (obecné metodologie) na metodologii věd a metodologii praktických věd pěstovaných na různých úrovních. 9) V následujících úvahách se budeme snažit koncentrovaně a stručně charakterizovat základní úlohy a cíle praxeologie a dát odpověď na otázku, co dělá praxeolog. Zřejmě bychom se neuspokojili jen podáním definice praxeologie. Definice nám může poskytnout rámcovou orientaci o obsahu a zaměření praxeologie, ale nemůže její obsah a úlohy vyčerpat. V našich dalších úvahách budeme vycházet z Kotarbińského koncentrovaného vyjádření úloh a cílů praxeologie, které formuloval takto: A to, za prvé, vyjasňování pojmů, za druhé - formulování tvrzení, za třetí - vynalézání nových tvrzení a za čtvrté - systematizace tvrzení, za páté - jejich používání [Kotarbi ński 1968, s. 10]. Nejsou to jednoduché úlohy. Jejich realizací praxeologie sleduje dosažení hlavního cíle, a to systematického prozkoumání správného jednání a formulování obecných zásad, norem správného jednání. 8) První výklad praxeologie podal M. Martin pod názvem ponologie v práci Ponos (řecky práce) (1863). Termín praxeologie podle historika praxeologie J. Jordana (J. Ostrowského) použil L. Bourdeau (1882) v díle Teorie věd. A. V. Espinas zamýšlel vybudovat praxeologii pod názvem obecná technologie, která měla zkoumat pravidla z oblasti technik a různých užitkových umění. A. Bogdanov v práci Tektologie zkoumal mnohost forem jednání z co nejobecnější perspektivy (T. Kotarbiński). E. Słucki napsal práci věnovanou formálně-praxeologickým zásadám výstavby ekonomie (1926). Vznikly i další práce úzce spojené s problematikou praxeologie a jejími různými zdroji [Kotarbiński 1972, s ; Kotarbiński 1968, s ; Pszczołowski 1967]. 9) Podrobněji o vztahu praxeologie a různých vědních disciplin, specializací a teorií najde čtenář v [Kotarbiński 1968, s ; Pszczołowski (ed) 1978, s ]. Stručnou analýzu vztahu praxeologie a filozofie, zvláště filozofické pozadí praxeologie viz. [Gasparski 1993, s ; Černík, Viceník, Višňovský 2000, s ]. Rozvíjí se též praxeologické hnutí založené na odlišných filozofických východiscích než je Kotarbińského praxeologie. Jde o hnutí, které je charakterizované prosřednictvím integrace vlivů různých filozofických tradic (fenomenologie, pragmatizmu, hermeneutiky, různých analytických filozofických orientací). Viz. heslo Praxeologia v Routledge Encyclopedia of Philosophy (1958), Version 1.0, London, New York, Routledge. 17

18 První úloha - vyjasňování pojmů - je úzce spojená s budováním jazyka praxeologie, s budováním specifického praxeologického konceptuálního aparátu, praxeologického slovníku, který se využívá na formulování praxeologických tvrzení. T. Kotarbiński a další praxeologové vybudovali originální slovník praxeologických termínů. Při jeho výstavbě se jasně projevila tradice analytického uvažování, využívajícího prostředky, které poskytuje i moderní formální logika. Dosáhnout přesnost, odstraňovat nejasnosti, mnohoznačnosti, neostrosti výrazů, které patří do praxeologického slovníku, je důležitou úlohou praxeologa. Zpřesňování jazyka nepovažují praxeologové za samoúčel. Ukazuje se, že je užitečné a nevyhnutelné mít arzenál co nejpreciznějších slovních nástrojů. Chápajíc to, praxeologové přistoupili ke konstrukci slovníku praxeologických termínů [Kotarbiński 1968, s. 21]. Kotarbiński zahrnul do tohoto slovníku: 1. termíny sloužící k popisu struktury činů, které nemají hodnotící charakter, a 2. termíny vyjadřující technické, utilitární hodnocení z hlediska správnosti jednání. Termíny, které Kotarbiński zahrnul do první skupiny a jsou důležité pro popis struktury jednání (činnosti), patří na vyšší úroveň obecnosti. Patří sem také pojmy, jako jsou čin, cíl, prostředek, způsob, plán apod. Dále sem patří pojmy, které se používají na charakterizování obsahu (významu) termínu správné jednání jako jsou pojmy účinný, operativní, důkladný a mnohé další. Tyto termíny patří do popisněanalytické části praxeologie, resp. části, která se nazývá teorie činu. Na nižší úrovni vystupují termíny, které slouží k popisu skupinových jednání, jako kooperace, informace, porozumění apod. [Kotarbiński 1968, s ]. Tuto část praxeologie nazývá Kotarbiński teorie organizace. Praxeolog soustřeďuje mnoho úsilí na systematickou analýzu a precizování významu termín ů na různých úrovních. Zdůraznili jsme, že praxeologie soustřeďuje svoji pozornost na vědomé lidské činnosti, kterým můžeme přiřadit přívlastek správné. Předpokládá to vypracování celé řady dalších specifických praxeologických pojmů, které mají hodnotící charakter a patří do části praxeologie, kterou Kotarbiński nazval normativní. Její základní úloha spočívá ve formulování norem (direktiv, pravidel) správného jednání. Při záměrech jednání se setkáváme s hodnotami, které se dělí na hodnoty emocionální (vyjadřují citový vztah ve vztahu k hodnocenému jednání) a hodnoty utilitární (technické - nevyjadřují citový vztah k tomu, co je hodnocené). Podle Kotarbińského jen utilitární hodnoty určují rozsah úloh praxeologie [Kotarbiński 1968, s ]. 10) Soustřeďme se na analýzu jednoho z nejdůležitějších termínů správné jednání, od kterého se odvíjí další chápání a řešení praxeologických problémů. Termín správnost je mnohoznačný. V Traktátě jsou rozlišeny tři základní významy tohoto termínu: univerzální, syntetický a manipulační. Termín správnost v univerzálním smyslu je obecným názvem každé z technických (praktických) hodnot zvlášť. Tak bude správností buď účinnost, nebo ekonomičnost, nebo úspornost, nebo produktivnost, nebo důkladnost apod. Na označení tohoto druhu správnosti se používá i termín správnost v užším významu. Správnost v syntetickém (generálním) smyslu tvoří souhrn všech pozitivních technických hodnot praktického jednání vzatých dohromady. V takovémto případě můžeme použít termín správnost v širším významu. Nakonec správnost v manipulačním smyslu je to, co vyjadřujeme použitím termínu zručnost. Zručnost bude odlišovat činnosti, pohyby klavíristů, písařek na stroji, motoristů atd. Zručnosti můžeme získávat a zdokonalovat tréninkem, opakováním, zvyšováním náročnosti. To se týká i intelektuální správnosti jako schopnosti poznávacího subjektu vyvinout, vynaložit myšlenkové úsilí na řešení intelektuálních problémů. Přesněji objasnit termín správnost v syntetickém a univerzálním smyslu předpokládá analýzu dalších termínů, jako je účinnost, ekonomičnost apod. Konstrukce těchto pojmů má prioritní význam. T. Kotarbiński vycházel z toho, že existuje společné intuitivní chápání správnosti a že je možno podat analytickou definici tohoto pojmu. 10) T. Kotarbiński se vyjádřil ke vztahu praxeologického hodnocení založeného na utilitárních (technických) hodnotách a etického hodnocení. Rozdíl vidí v tom, že praxeologická hodnocení oscilují mezi mistrovstvím a etická hodnocení staví do protikladu ctihodnost a hanebnost. Zároveň T. Kotarbiński požaduje, aby jednání nebylo jen správné, ale i čestné. Hodnotit jednání jako čestné vyžaduje nejen správnost, ale i zodpovědnost vůči jiným osobám. V rámci charakteristiky zásady praktického realizmu, kterou respektuje, zformuloval některé z jejích složek následovně: 1. maximu primum non nocere - především neškodit, která vyžaduje postupovat obezřetně, rozvážně a opatrně; 2. upřednostňovat profylaxi před terapií a 3. intervenovat dříve, tedy v počáteční fázi zla, kdy se dá lehčeji ovládnout, a ne až když se zlo rozroste [Kotarbiński 1967, s ]. Spory o problematiku hodnocení ve vědě, v metodologii věd a též v metodologii praktických věd jsou předmětem zvláštních diskusí. 18

19 Při analýze správnosti vycházel z toho, že důležitými vlastnostmi správnosti jsou účinnost a ekonomičnost, a též z toho, že i tyto hodnoty podléhají stupňovatelnosti. Termín účinné jednání vyžaduje, aby se dosáhlo stanoveného cíle. Tedy účinným nazveme takové jednání, které má účinek zamýšlený jako cíl a tento cíl byl dosažen. Účinná budou i jednání, která jsou přípravou jednání pro dosažení daného cíle [Kotarbiński 1972, s. 80]. Termíny účinnost a účelnost používá jako ekvivalentní. Oba požadují totéž, aby se daný cíl dosáhl. T. Kotarbiński někdy dává přednost používání termínu účelnost, když chce vyloučit, aby se za správné považovala taková jednání, která dosáhla zamýšlený cíl díky náhodné a nepředvídané užitečné shodě okolností. Chce zdůraznit, že správná jsou jednání, která dosáhla cíle díky své racionální struktuře použité na dosažení daného cíle [Kotarbiński 1970, s. 198]. Vymezení účinného jednání umožňuje charakterizovat neúčinné jednání, čili čin, který ani nedosahuje cíle, ani jeho dosažení neumožňuje, ani neulehčuje, tj. čin, který nás nepřibližuje k cíli. Mezi neúčinná jednání patří činy protiúčinné a neutrální. Protiúčinné jsou činy, které buď maří dosažení cíle, anebo ztěžují jeho dosažení. Neutrální činy jsou takové činy, které nejsou účinné, ani protiúčinné [Kotarbiński 1972, s. 80]. Praxeologii zajímá hledání takových prostředků, způsobů jednání, které vedou k dosažení daných cílů. Dříve než budeme analyzovat ekonomičnost jednání, všimneme si chápání energičnosti (energie)jednání. Pod energickým vydáváním sil nemáme na mysli postup spojený s intenzivními výbuchy (i když v některých případech intenzivní výbuch může být jednou z forem vydání našich sil). Rozumíme tím tu jeho vlastnost, kdy jednající využije ze svých zásob všechno, co bylo nevyhnutelné na dosažení cíle [Kotarbiński 1970, s. 199]. Mezi nejdůležitější praxeologickou hodnotu, která tvoří jednu ze složek syntetického chápání správnosti, patří ekonomičnost (též hospodárnost). Ekonomičnost jednání je dílčí případ čistoty jednání, čistoty práce samé [Kotarbiński 1972, s ]. Sama ekonomičnost se dá vyjádřit určitým vztahem na jedné straně mezi ziskem, získanými věcmi, přírůstky a na druhé straně úbytky, ztrátami. Pokud budou převažovat úbytky nad zisky, půjde o neekonomičnost (nehospodárnost) jednání. Ekonomičnost je možno následně charakterizovat na základě úspornosti a produktivnosti. Praxeolog chápe ekonomičnost šířeji než ekonom. Myslíme si, že na základě uvedených explikací vybraných termínů nám bude srozumitelná jedna z definicí správného jednání jako takového jednání, které je zároveň účelné, energické a ekonomické [Kotarbiński 1970, s. 198]. Daná charakteristika správného jednání nevyčerpává úplně obsah a rozsah tohoto pojmu z praxeologického hlediska. Bylo by potřebné dále ji doplnit vymezením takových hodnotících (utilitárních) pojm ů, jako jsou jednoduchost, racionálnost, solidnost, tvořivost a další. Myslíme si, že to jasněji ukazuje, jaký význam má pro praxeologa upřesňování a objasňování pojmů. Praxeologie má za cíl plnit funkci obecné teorie správného jednání. Z tohoto jejího zám ěru vyplývají pro ni i důležité požadavky na konstruování (tvoření) jejího vlastního konceptuálního aparátu (praxeologického slovníku). Důležitým prostředkem tvoření praxeologických pojmů je nejen jejich upřesňování a objasňování, ale i jejich zobecňování, které umožňuje praxeologům chápat je tak široce, aby zahrnuly i všechny případy jejich použití. Znamená to, že konkrétní příklady použití obecného pojmu jsou jen specifickým případem jeho použití, resp. jsou to jen vhodné exemplifikace obecného pojmu. Proces tvoření obecných pojmů předpokládá jisté zjednodušení, abstrahování (odhlédnutí od specifických smyslů daných termínů) a podobně. Tvoření obecných praxeologických pojmů je předpokladem formulování obecných praxeologických tvrzení (doporučení, zákazů, výstrah) a též předpokladem získávání nových obecných tvrzení. Praxeolog směřuje k formulování maximálně obecných tvrzení týkajících se oblasti správného jednání. Je možno tedy říci, že praxeolog se snaží dát praxeologickým tvrzením různého typu zralou teoretickou formu, která zahrnuje požadavek jak adekvátnosti obecných tvrzení, tak i jejich vyjádřitelnost abstraktním, obecným a pojmovým způsobem [Kotarbiński 1967, s. 15; Kotarbiński 1968, s. 76]. 11) V rámci praxeologie má své místo i zamýšlení se nad metodami vlastní práce, a tedy i nad metodami formulování jejího tvrzení, jakož i nacházení nových tvrzení. Patří sem metody pozorování a analýzy fakticky vykonané dobré práce (a chybné práce), odhalování pomocí porovnávací analýzy, v čem spočívá úspěšnost a neúspěšnost lidských činností, dále hledání, zda určité direktivy správného jednání je možné zevšeobecnit a zda mají aplikace ve všech oblastech jednání. 11) Postulát adekvátnosti obecných tvrzení (resp. adekvátnosti teorií) žádá jen to, abychom predikáty obecných tvrzení vztahovali na celý okruh objektů, na něž mohou být vhodně uplatněny. Vztáhneme-li predikát mimo tento rozsah, stane se naše tvrzení nepravdivým, což je triviální pravda [Kotarbiński 1972, s. 213]. 19

20 Praxeologie se zamýšlí nad různými způsoby systematizace praxeologických tvrzení. Jeden z druhů systematizace je spojený s úsilím odhalit mezi praxeologickými tvrzeními logické (deduktivní) vztahy, které umožňují z určitých všeobecných praxeologických tvrzení získávat další tvrzení a tvo řit tak systém (praxeologickou teorii). Tomuto typu systematizace se říká i deduktivní systematizace. T. Kotarbiński uvažuje o možnosti použít danou deduktivní metodu při získávání praxeologických tvrzení z různých pravd (pravdivých tvrzení) ze všeobecnější teorie jednání [Kotarbiński 1970, s ]. Podobně jako v jiných vědách, i v praxeologii můžeme uvažovat o různém stupni deduktivní systematizace. Za úspěch je možno považovat i deduktivní systematizaci tvrzení v rámci určité oblasti praxeologie. Systematizace může mít i formu klasifikace praxeologických tvrzení a tedy jejich uspořádání podle jistých znaků (např. obecnosti). Může se týkat i různých fází přípravy činností (jednání), např. jejich uspořádání, zda jsou pro vykonání jednání nutné, anebo nejsou nutné, ale mohou být z určitého hlediska užitečné pro realizaci daného jednání. T. Kotarbiński rozlišuje tři fáze dobré přípravy jednání: fázi přípravy, fázi vykonání a fázi kontroly. V každé této fázi uskutečňujeme jisté uspořádání jednotlivých složek jednání a tedy i systematizaci doporučení, která se týkají všech fází daného cyklu. Podobně Kotarbiński uvažuje i o systematizaci forem a zdrojů dopouštění se chyb a způsobů jejich předcházení. Teoretické přemýšlení nad těmito problémy může výrazně ovlivňovat zmenšení počtu praktických chyb [Kotarbiński 1968, s ]. Systematizaci lidských činností (jejich uspořádání) můžeme realizovat v našem myšlení (při přípravě plánů, projektů budoucí činnosti, výběru postupnosti činností, které povedou k příslušnému cíli). Může to výrazně ovlivnit účinnost dané činnosti a její zamýšlenou realizaci. Pokusili jsme se ukázat, že praxeologie zkoumá správná, vědomá a účelná jednání (tj. zaměřená na určitý cíl). Analyzuje, co mají společné jednání používaná ve všech oblastech. Hledá odpověď na otázku, jakým způsobem jednáme, a snaží se odhalit, co různé způsoby jednání mají mezi sebou společné. Prozkoumala a zjistila, že mnohá vědomá jednání jsou používána systematicky (metodicky). To znamená, že daný zp ůsob je možno použít opakovaně při problémech podobného druhu. Takovýto způsob nazývá praxeologie metodou, resp. systémem postupu. Z tohoto hlediska se praxeologie nazývá též obecnou metodologií, tj. vědou o metodách správného jednání. Zkoumá správné jednání a metody správného jednání a to v úplné obecnosti, bez zúžení problémů na specifika té či jiné specializace v oblasti lidského jednání [Kotarbiński 1970, s. 127]. Mezi činnosti, které zkoumá praxeologie (obecná metodologie) patří kromě jiného i vědecké činnosti, vědecké metody, které jsou předmětem systematického zkoumání metodologie věd. Ukazuje se, že praxeologické hledisko se aplikuje zcela i na procedury výstavby vědy [Kotarbiński 1968, s. 128]. Mezi obecnou metodologií (praxeologií) a metodologií věd je úzký vztah. Obecná metodologie díky svým metodologickým základ ům plní interdisciplinární a integrující funkci ve vztahu k metodologii věd a dalším vědám o vědě, které z různých hledisek zkoumají vědu a její činnosti [Cackowski 1987, s. 495]. Výsledky obecné metodologie a její zkušenosti jsou v daných vědách nejen aplikovatelné, ale i využívané. Úlohy a funkce metodologie věd Zaměříme se na hledání alespoň rámcové odpovědi na otázku, co dělá metodolog vědy. To znamená, co je předmětem jeho zkoumání a jaké sleduje cíle. Stručně řečeno, zaměříme se na analýzu jednání (činností), které používají vědci v procesu vědeckého bádání, jakož i na výsledky těchto činností. Činnosti používané ve vědě jsou podmnožinou účelných jednání (činností). Jak zdůraznil T. Kotarbiński, protože vědecké činnosti jsou určitou formou činnosti, při jejich analýze se uplatňuje i praxeologické hledisko. Existuje mnoho pokusů o definici termínu metodologie věd a celé řady jiných termínů jako filozofie vědy, logická metodologie věd, logická teorie vědy, epistemologie vědeckého poznání apod., které se považují za významově příbuzné (blízké) a dokonce synonymní. Uveďme si pro orientaci alespoň několik definic, pokusů o vymezení metodologie věd. Metodologie věd je věda o metodě anebo je to teorie metody [Filkorn 1972]. Logická teorie vědy je systematickou racionalizací vědeckých badatelských činností, tj. činností vykonávaných vědcem v rámci uskutečňovaných vědeckých bádání. Takto chápaná logická teorie vědy je částí metodologie věd, která podává idealizující rekonstrukci vědomí vědce [Kmita 1971]. Předmětem formální metodologie věd je analýza prostředky formální logiky a též matematiky rozličných vědeckých procedur, metod, struktury vědeckých systémů, analýza jazyka vědy a vyjádření těchto poznatků ve formě určitých metodologických zásad (principů) [Wójcicki 1974]). V úzké návaznosti na tuto charakteristiku vystupuje charakteristika, která zdůrazňuje, že předmětem metodologie věd jsou zároveň metody vědeckého zkoumání, jakož i struktura vědy [Pabis 1985]. 20