4 61 2013 OBSAH EDITORIAL (1) DANIEL LUTHER, PETER SALNER: Editorial Adaptácia obyvateľov miest v procesoch spoločenských zmien 335 ŠTÚDIE SOUKUPOVÁ, Blanka: Identita moderních městských světů (Příklad Prahy v období od šedesátých let 19. století do tzv. Sametové revoluce /1989/) 338 LEHEČKA, Michal: Sídliště současné a minulé: Proměny pražského sídliště Stodůlky očima jeho obyvatel 351 LUTHER, Daniel: Česi v Bratislave 1919 1945: Adaptácia a marginalizácia 368 SALNER, Peter: Adaptácia na spoločenské zmeny: Židovská komunita v Bratislave po roku 1945 379 EDITORIAL (2) BOTÍKOVÁ, Marta: Editorial Kultúrne procesy v postsocialistickej spoločnosti: medzi globalizáciou a lokalizáciou 392 ŠTÚDIE JAKUBÍKOVÁ, Kornélia: Rodinné tradície (v stravovaní a sviatkovaní) v kontexte globalizácie 396 HLÔŠKOVÁ, Hana: Fenomény folklorizmu medzi globálnym a lokálnym (na príklade troch podujatí) 408 CSÜTÖRTÖKYOVÁ, Dita: Identifikačné procesy lokálnej komunity vo vzťahu k tradičnej ľudovej architektúre (Na príklade obce Sebechleby) 430 SPRÁVY BUZALKA, Juraj: Profesor Josef Kandert sedemdesiatročný 452 VOĽANSKÁ, Ľubica: Bohatstvo v rozmanitosti. Dni slovenskej kultúry v Múzeu európskych kultúr. Reichtum in der Vielfalt. Slowakische Kulturtage im Museum Europäischer Kulturen (Berlin, 31. 8. 29. 9. 2013) 453 GRAUZELOVÁ, Táňa: Správa z konferencie Morale et Cognition: L epreuse du terrain (Cerisy-la- Salle, 4. 11. 9. 2013) 454 BOTÍKOVÁ, Marta: Konferencia Nová emigrace z České republiky a návratová politika (Praha, 30. 9. a 1. 10. 2013) 456 CSONKA-TAKÁCS, Eszter: Naša budúcnosť v našej minulosti sviatočné tradície Slovákov v Maďarsku (výstava v Békešskej Čabe) 458 POTANČOK, Vladimír: Prezentácia Ústavu etnológie SAV v Národnom osvetovom centre počas Týždňa vedy a techniky 460 RAJNIAKOVÁ, Daniela: Celoslovenská prehliadka ŠVOUČ 2013 (13. november 2013, Nitra) 464 UHRIN, Michal, ŠIMEKOVÁ, Linda: Študentské antropologické fórum 2013 (27. 28. november 2013, Bratislava) 466 POTANČOK, Vladimír: Ocenenia pre členov Ústa - vu etnológie SAV v roku 2013 467 RECENZIE Henrieta Moravčíková: Bratislava: atlas sídlisk 1950 1995. Bratislava: Atlas of Mass Housing, 1950 1995 (Ľubica VOĽANSKÁ) 469 Ševčíková, Zuzana a kol.: BRATISLAVA POZSO- NY PRESSBURG. Sprievodca historickou pamäťou (Peter SALNER) 471 Juraj Zajonc: Premeny vlákna (Alžbeta GAZDÍ- KOVÁ) 472 Dve nové knihy o zbojníckych ľudových tradíciách. K 300. výročiu smrti zbojníka Juraja Jánošíka 474 Adam Votruba: Pravda u zbojníka. Zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě (Viera GAŠ- PARÍKOVÁ) 475 Renáta Bojničanová: Los bandoleros y su reflejo 333
en la tradición oral. La prosa popular. Comparación catalano-eslovaca (Viera GAŠPARÍKOVÁ) 476 Jana Belišová: Bašav, more, bašav / Zahraj, chlapče, zahraj. O piesňach slovenských Rómov (Vladimír POTANČOK) 478 Róbert J. Büchler (Ed.): Encyklopédia židovských náboženských obcí, 3. zväzok, S-T (Igor THURZO) 479 Gross, J. T. (v spolupráci s I. Grudzińskou- Gross): Zlatá žeň. Co se odehrálo na pomezí holocaustu (Peter SALNER) 481 Lukáš Přibyl, Michal Plzák: Zapomenuté transporty (Peter SALNER) 481 Slovenský národopis 61 2013 483 CONTENTS EDITORIAL (1) DANIEL LUTHER, PETER SALNER: Editorial The Adaptation of Town Residents in the Processes of Social Change 335 ARTICLES SOUKUPOVÁ, Blanka: The Identity of Modern Urban Worlds (As Exemplified by Prague in the period from the 1860s to the so-called Velvet Revolution /1989/) 338 LEHEČKA, Michal: Settlements of the Present and Past: Changes in the Prague Settlement of Stodůlky Through the Eyes of Its Inhabitants 351 LUTHER, Daniel: Czechs in Bratislava 1919-1945: Adaptation and Marginalisation 368 SALNER, Peter: Adaptation to Social Changes: the Jewish Community in Bratislava After 1945 379 EDITORIAL (2) BOTÍKOVÁ, Marta: Editorial Cultural Processes in Post-Socialist Society: Between Globalisation and Localisation 392 ARTICLES JAKUBÍKOVÁ, Kornélia: Family Traditions (in Diet and Festive Celebration) in the Context of Globalisation 396 HLÔŠKOVÁ, Hana: The Phenomena of Folklorism Between the Global and the Local (Exemplified by Three Events) 408 CSÜTÖRTÖKYOVÁ, Dita: Identification Processes of the Local Community in Relation to Traditional Folk Architecture (Exemplified by the Village of Sebechleby) 430 NEWS BUZALKA, Juraj: Professor Josef Kandert at Seventy 452 VOĽANSKÁ, Ľubica: Wealth in Diversity. Days of Slovak Culture in the Museum of European Cultures. Reichtum in der Vielfalt. Slowakische Kulturtage im Museum Europäischer Kulturen (Berlin, 31. 8. 29. 9. 2013) 453 GRAUZELOVÁ, Táňa: Report from the Conference Morale et Cognition: L epreuse du terrain (Cerisy-la-Salle, 4. 11. 9. 2013) 454 BOTÍKOVÁ, Marta: Conference on New Emigration from the Czech Republic and the Policy on Return (Prague, 30. 9. and 1. 10. 2013) 456 CSONKA-TAKÁCS, Eszter: Our Future in Our Past: Festive Traditions of Slovaks in Hungary (exhibition in Békešská Čaba) 458 POTANČOK, Vladimír: Presentation of the SAV Institute of Ethnology in the National Enlightenment Centre during Science Week 460 RAJNIAKOVÁ, Daniela: All-Slovakia ŠVOUČ Review 2013 (13. 11. 2013, Nitra) 464 UHRIN, Michal, ŠIMEKOVÁ, Linda: Student Anthropological Forum 2013 (November 27-28, 2013, Bratislava) 466 POTANČOK, Vladimír: Awards to Employees of the SAV Institute of Ethnology 2013 467 BOOK REVIEWS/REVIEW ESSAYS Henrieta Moravčíková: Bratislava - atlas sídlisk 1950-1995. Bratislava: Atlas of Mass Housing, 1950-1995 (Ľubica VOĽANSKÁ) 469 Ševčíková, Zuzana a kol.: BRATISLAVA POZSO- NY PRESSBURG. Sprievodca historickou pamäťou (Peter SALNER) 471 Juraj Zajonc: Premeny vlákna (Alžbeta GAZDÍ- KOVÁ) 472 Two New Books on Folk Outlaw Traditions : on the 300 th Anniversary of the Death of the Outlaw Juraj Jánošík 474 Adam Votruba: Pravda u zbojníka. Zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě (Viera GAŠ- PARÍKOVÁ) 475 Renáta Bojničanová: Los bandoleros y su reflejo en la tradición oral. La prosa popular. Comparación catalano-eslovaca (Viera GAŠPARÍ- KOVÁ) 476 Jana Belišová: Jana Belišová: Bašav, more, bašav / Zahraj, chlapče, zahraj. O piesňach slovenských Rómov (Vladimír POTANČOK) 478 Róbert J. Büchler (Ed.): Encyklopédia židovských náboženských obcí, 3. zväzok, S-T (Igor THURZO) 479 Gross, J.T. (v spolupráci s I. Grudzińskou- Gross): Zlatá žeň. Co se odehrálo na pomezí holocaustu (Peter SALNER) 481 Lukáš Přibyl, Michal Plzák: Zapomenuté transporty (Peter SALNER) 481 Contents of the 61 th Volume 334
4 61 2013 EDITORIAL (1) ADAPTÁCIA OBYVATEĽOV MESTA V PROCESOCH SPOLOČENSKÝCH ZMIEN Zmeny, ktorými prešla spoločnosť v etape postsocialistickej transformácie, predstavujú etapovitý skok medzi minulosťou a prítomnosťou (Hann, 2002). Táto premena sa premietla aj do kultúry a spôsobu života obyvateľov. Každý sa musel (úspešne alebo s problémami) adaptovať na nový režim a jeho realitu. Adaptácia jednotlivcov, skupín i spoločnosti ako celku na nové pomery predstavuje dôležitú spoločenskovednú prob - lematiku. Je prirodzené, že tento fenomén sa dostal aj do zorného poľa slovenskej etnológie. V rokoch 2011 2013 sa tejto téme venoval projekt VEGA č. 2/0099/11 Adaptácia obyvateľov mesta v procesoch spoločenských zmien. V priebehu troch rokov riešitelia z radov pracovníkov Ústavu etnológie SAV pripravili publikačné výstupy v podobe viacerých monografií či vedeckých štúdií. Zhrnutie výsledkov ale logicky prichádza až na záver projektu a má dve podoby. Prvú predstavuje kolektívna monografia Kultúrna a sociálna diverzita na Slovensku IV.: Spoločenská zmena a adaptácia, pripravená v spolupráci s etnologickým pracoviskom Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Druhou je monotematické číslo Slovenského národopisu 2013/4, ktoré práve držíte v rukách. Hoci je fenomén adaptácie všeobecný, pretože každá zmena vyvoláva reakciu, v ľudskej spoločnosti mávajú riešenia individuálny charakter s množstvom konkrétnych foriem. Problematika je to nevyhnutne bezbrehá, premieta sa do rôznych stránok sociálnych a kultúrnych zmien. Kým sociálna zmena sa týka premien v sociálnej štruktúre spoločnosti, vo vzorcoch sociálneho správania a kultúrnych vzorcoch správania (podrobnejšie Kapferer, 1997: 428-429), pri kultúrnej zmene ide o transformácie sociokultúrnych systémov, kultúr alebo ich častí (podrobnejšie Hatch, 1997: 94-96). Po páde komunistického režimu v roku 1989 sa začal proces makrospoločenskej premeny (politickej a ekonomickej). Došlo k reštrukturalizácii vlastníctva, čo malo pozitívne i negatívne dôsledky. Zmeny v zamestnaneckých vzťahoch vyvolali u veľkých skupín obyvateľstva stratu sociálnych istôt. V prostredí, kde dovtedy vládlo právo na prácu a porušenie povinnosti pracovať predstavovalo trestný čin, znamenala nezamestnanosť nový fenomén, na ktorý sa museli adaptovať obyvatelia, inštitúcie i spoločnosť ako celok. Nový právny poriadok, v ktorom sa uzákonili ľudské práva, osobné slobody a súk - romné vlastníctvo, si vynútil niekedy zmenu, v iných prípadoch zánik dovtedajších životných stratégií. Prehĺbila sa individualizácia a s tým spojená sociálna a kultúrna diverzifikácia spoločnosti. K dôsledkom patrí oživenie národnostných a náboženských menšín, ale tiež vznik nových komunít na nekonformných ideových základoch, čo sa premieta do narastajúcej vnútornej diverzity miest (Hannerz, 1980). Ľudia začali bez pre- 335
kážok cestovať, ale aj cudzí svet prichádzal na Slovensko. Prieniky západnej a globálnej kultúry mali rôzne podoby: nové tovary, služby a technológie, reklamy, turisti a imigranti, zahraničné firmy a ich manažéri, nové, neraz náročnejšie pracovné požiadavky a kultúra práce, samozrejme rozmanité kultúrne vzory, ktoré narúšali zabehané modely či životné štýly. Takýto kultúrny kontakt vyvolal akulturačný proces, v ktorom zaznamenávame premeny a súčasne pretrvávanie viacerých prvkov kultúry a spôsobu života, zaužívaných v predchádzajúcej spoločenskej etape. Teoretici akulturácie píšu, že rozsah prispôsobení obsahuje modifikácie a reinterpretácie prevzatých kultúrnych čŕt, modifikácie alebo súbežné používanie vlastných kultúrnych vzorov, vznik prežitkov a posuny v kultúrnom zameraní. Za adaptáciu sa považuje, keď pôvodné a prevzaté (cudzie) kultúrne črty sú kombinované vo fungujúcom kultúrnom celku (Redfield, Linton, Herskovits, 1936: 151). Z vlastných pozorovaní vieme, že to je dlhodobý proces. V antropologickom ponímaní sa teda adaptácia chápe ako nárast similarity, podobnosti a sprevádza ju rad sociálnych interakcií (Glick, 2008: 1). Ide o prispôsobenie, ktoré však nemusí mať charakter stotožnenia. V adaptačných stratégiách sa môžu objaviť aj úplne protichodné koncepcie, reagujúce na spoločenský vývin. Prejavujú sa aj v hodnotových orientáciách, ku ktorým patria zmeny postojov k spoločenským javom (lojalita, konformita, odpor), v transformáciách identít (etnickej, sociálnej, religióznej, rodovej atď.), životných štýlov a kultúrnych modelov. Predstavovali akýsi rámec riešenej problematiky adaptácie. Mnohorakosť a premenlivosť sledovaných procesov má aj historické paralely. V žiadosti o grant sme okrem iného uviedli, že cieľom projektu je prostredníctvom metód a techník urbánnej etnológie lepšie spoznať a pochopiť procesy spoločenských zmien a ich vplyv na spôsob života v podmienkach slovenských miest. V historicky relatívne krátkom období 20. storočia sa vystriedali viaceré typy politických režimov, ktoré si vynucovali zmeny hodnotových systémov, orientácií, životného štýlu či stratégií jednotlivcov a skupín. Preto sme sa nevyhýbali ani takto zameraným analytickým pohľadom. Ako sme už uviedli, štúdium adaptácie na spoločenskú zmenu má celospoločenský význam. Považovali sme preto za dôležité, aby dostali priestor prezentovať svoje poznatky nielen riešitelia projektu (ktorí mali možnosť publikovať v spomenutej monografii), ale aj ostatní záujemcovia z radov našej vedeckej komunity. S radosťou sme preto privítali ponuku redakcie a vyhlásili výzvu na príspevky do monotematického čísla časopisu Slovenský národopis. Reakcia potvrdila aktuálnosť problematiky. Po oponentskom konaní editori zaradili do tohto bloku štyri príspevky. V štúdii Identita moderních městských světů (příklad Prahy v období od šedesátých let 19. století do tzv. sametové revoluce /1989/) Blanka Soukupová vyšla z predpokladu, že identita každého moderního národního města vznikala nejen z jeho dějin a tradic, ale především z vymezení se vůči druhým, odlišným, cizím identitám. Toto ohraničení se mělo samozřejmě nejen dopady politickospolečenské, kulturní, ale i svou symbolickou rovinu (včetně roviny jazykové). Uvedené hypotézy dokumentuje bohatým a rôznorodým materiálom v širokom historickom zábere od druhej polovice 19. storočia až do roku 1989. V závere štúdie konštatuje, že při budování své identity se Praha opakovaně musela vypořádat s diskontinuitami státními a politickými. Její deklarovaná identita byla reakcí na politicko-společenské změny. V příznivé politické konstelaci mohla Praha vyzdvihnout jako integrální prvek své identity evropanství, v přechodné historické situaci a v totalitních režimech naopak potřebovala konstruovat nepřítele: Vídeň, demokracii první republiky, Němce, kapitalistický režim. Tyto obrazy, stereotypy a mýty představovaly velký sociální kapitál, který využívali politici ve všech režimech. Celkom odlišné prostredie toho istého mesta si všímal Michal Lehečka. Vo svojom príspevku Sídliště současné a minulé: Proměny pražského sídliště Stodůlky očima jeho 336 EDITORIAL
obyvatel sleduje na základe naratívnych biografických rozhovorov vzťah obyvateľov ku konkrétnemu pražskému panelovému sídlisku. Ako sám uvádza, zkoumám, jakým způsobem v biografickém vyprávění narátorů vystupuje pociťovaná změna, lépe řečeno, jak změny zkoumané lokality narátoři reflektují. Na základe svojich výskumov dospel k záveru, že rozprávači tím, že se v rámci narativu snažili pojmout svůj život na sídlišti co nejvíce uceleně, tak z antropologického hlediska odkryli dle mého názoru zajímavý neuvědomělý systém zasazení sebe sama do třiceti let života sídliště. Na první pohled ambivalentní vztah mezi místem minulosti a prostorem současnosti však při bližším zkoumání dává smysl. Ukazuje totiž, že vztah k místu je sice neustále reaktualizován, avšak jádro tohoto vztahu tvoří vždy vzpomínky, u kterých nemá žádnou vědeckou cenu rozhodovat, zda jsou fakticky správné či ne. Daniel Luther v príspevku Česi v Bratislave 1919 1945: Adaptácia a marginalizácia analyzuje dopad spoločenských zmien na českú komunitu v Bratislave. Kým v období monarchie Česi predstavovali jednu z viacerých malých národností, po vzniku ČSR sa stali dominantným štátotvorným etnikom v štruktúre mesta. Po roku 1938 sa museli adaptovať na skutočnosť, že v novom režime predstavujú marginalizovanú etnickú skupinu. Skutočnosť, že všetky uvedené zmeny prebehli počas života jednej generácie, dáva autorovi možnosť dôkladne analyzovať priebeh týchto procesov. Ako naznačuje už názov príspevku Petra Salnera Adaptácia na spoločenské zmeny: Židovská komunita v Bratislave po roku 1945, autor analyzuje proces adaptácie bratislavskej židovskej komunity na početné a neraz protirečivé spoločenské zmeny, ktoré prebehli v rokoch 1945 2010. Súbor štúdií, venovaných problému adaptácie obyvateľov mesta na spoločenskú zmenu, ilustruje všeobecný charakter (a individuálne znaky) tohto procesu. Zdôrazňuje zároveň potrebu etnologického štúdia tohto spoločensky významného fenoménu. Predložený materiál je dokladom, že naša vedná disciplína (a to nielen pri tejto téme) nemôže robiť hrubú čiaru za minulosťou. Zmena spoločenských pomerov a prispôsobenie sa novým podmienkam znamená prerušenie kontinuity, ktoré však nemožno mechanicky chápať ako likvidáciu tradičných foriem kultúry a spôsobu života. Skôr je potrebné hovoriť o ich transformácii, s ktorou sa chtiac či nechtiac musia vyrovnať jednotlivci i celá spoločnosť. Pri úsilí pochopiť súčasnosť (a nájsť črty budúceho vývoja spoločnosti) je preto nevyhnutné brať do úvahy aj to, čo (často len zdanlivo) odchádza... DANIEL LUTHER, PETER SALNER, Ústav etnológie SAV v Bratislave LITERATÚRA Glick, T. F. (2008). Acculturation. In: T. Barfield (Ed.), The Dictionary of Anthropology. Blackwell Publishing. Hatch, E. (1997). Social change. In: T. Barfield (Ed.), The Dictionary of Anthropology. Blackwell Publishing. Hannerz, U. (1980). Exploring the city: Inquiries toward an urban anthropology. New York: Columbia University Press. Hann, Ch. (2002). Postsocialism. Ideals, ideologies and practices in Eurasia. New York: Routledge. Kapferer, B. (1997). Cultural change. In: T. Barfield (Ed.), The Dictionary of Anthropology. Blackwell Publishing. Redfield, R., Linton, R. Herskovits, M. (1936). Memorandum for the study of acculturation. In: American Anthropologist, 38(1), 149-152. DANIEL LUTHER, PETER SALNER 337
4 61 2013 ŠTÚDIE IDENTITA MODERNÍCH MĚSTSKÝCH SVĚTŮ (PŘÍKLAD PRAHY V OBDOBÍ OD ŠEDESÁTÝCH LET 19. STOLETÍ DO TZV. SAMETOVÉ REVOLUCE /1989/)* BLANKA SOUKUPOVÁ Doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc., Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, U kříže 8, 158 00, Praha 5-Jinonice, e-mail: 6446@mail.fhs.cuni.cz The identity of every modern national cityarose not only from its history and tradi - tions, but primarily from delimiting itself in relation to other, different, foreign identities. This delimitation naturally had not only politico-social and cultural repercus - sions, but also its symbolic level (including the language one). Prague, the capital of the Czech lands, from the 1860s unequivocally a Czech city, had, in its modern history, to delimit itself in relation to states on whose territory it was located. (Until October 28, 1918, it was a third class provincial capital of the Aus - tro-hungarian Monarchy; afterwards, until March 15, 1939, capital of the sovereign First and truncated Second Czechoslovak Republic; from March, the capital of the Protectorate of Bohemia and Moravia under the direct influence of Nazi Germany, and after liberation in May 1945, the capital of the renewed Czechoslovak Republic, which, however, became a satellite state of the Soviet Union). At the same time, however, Prague represent, until 1941, the space where fates of the Czech majority and the German and Jewish structured majorities (mainly they were people who assimilated; from the 1890s the Zionist ideology began to have influence in Prague) met and merged. Jewish Orthodoxy was the minority orientation. This merge of three elements, typical of a number of Central European cities, ended with the tragedy of Jewish transports during the Second World War (in 1943 Prague was, according to the Nazis, already a pure city) and the expulsion (from May 1945) and displacement (from January 1946 to the end of that year) of the Prague Germans. The ethnic variety of Prague during the interwar period was supplemented by Ukrainian, Russian and Byelorussian anti-bolshevik inclined emigration. In contrast to the pre-war situation, after the Communist Revolution of February 1948, Prague was a nationally virtually homogeneous city. The second pillar of Prague identity (alongside its relation to the state)thus created a range of manifestations of national polarization which appeared on the socio-political level, the cultural-political level and also in daily life. The Czech Germans were thus the most important group compared to whom the Czechs nationally delimited themselves. Except during the Hitler period, respect for the Germans from Germany prevailed. As a certain Prague specificity, one could consider the pre- * Text byl vypracován v rámci grantového projektu GA ČR. P410/12/2390 Mýty a realita středo - evropských metropolí při utváření národních a nadnárodních identit. Příklad Prahy, Bratislavy, Varšavy, Krakova a Vídně. 338
vailing moderation of ethnic conflicts, especially in the golden age of Czech democracy the period of the First Republic called an island of peace and democracy. In the era of the Sovietized city, then, the construct of the missing internal national enemy was replaced by the construct of the enemy imperialist camp compared to which the exemplary socialistic Prague was forced to define itself with no less intensity. As the third cornerstone of Prague identity one can consider Europeanness, in which, however, until the end of the monarchy, Germany represented all of European though, from the end of the 1860s, nascent Czech foreign politics counted on the cooperation of France and Russia. Until the tragic postwar division of Europe into East and West the old continent was connected with progressive values and traditions of which every Praguer was to be proud. Europe was considered a society of equal nations without regard to their size and Prague itself was considered the heart of Europe, actually an intermediary between West and East Europeanness. The fourth important pillar of Pragueness became the relation of the city to modernization; this pillar, however, was connected to the critics of national politics of the previous state. One can consider the myth of Prague as a future modern world metropolis to be one of the founding myths of the new state in 1918. Key words: identity, city of Prague, nationalities, tradition, modernisation, myth Klíčová slova: identita, město Praha, národnosti, tradice, modernizace, mýtus Urbánní antropologové nepochybují o tom, že dějiny moderních a postmoderních společností jsou dějinami měst. Tuto skutečnost nedávno připomněl i úvod do etnologie od mnichovského profesora Franka Heidemanna. 1 Marc Augé, francouzský antropolog zabývající se městem v současnosti, autor teze o světě v plurálu a o nepřetržité adaptaci společností, světů (Augé, 1999: 91), pak právem ovšem položil otázku: je město světem, nebo se svět stává městem? (Augé, 1999: 94). Podle Marca Augého je tedy i v případě, že chceme mluvit o současném městě, musíme zohledňovat to, že se jeho charakter (genius loci) znovu a znovu utváří. Tento požadavek je však aplikovatelný i na moderní město, v případě Prahy jde o období od šedesátých let 19. století do tzv. sametové revoluce v roce 1989, kdy hlavní město českých zemí vstoupilo do post - moderní doby. Městský organismus je totiž synonymem pro adaptace; městské světy reagují (ať již spontánně nebo řízeným způsobem) na každou politicko-společenskou změnu. Jejich podoby v určitém okamžiku ovšem vcházejí do dialogu i s podobami dřívějšími. Není přítomnosti bez minulosti. Právě s pomocí minulosti si totiž přítomnost konstruuje svou novou identitu, nebo jinak: sebezařazuje se do nové reality a sebe - ukotvuje se v ní. Tento proces, jak opakovaně dokázali antropologové, je nemyslitelný bez vytváření protikladů k jiným. veškerá identita je vytvářena prostřednictvím vyjednávání s různými jinakostmi, shrnul Marc Augé (Augé, 1999: 93). A současný norský antropolog Thomas Hylland Eriksen správně zařadil do své knihy Antropologie multikulturních společností kapitolu My a nám: Není nad společného nepřítele, která ukazuje, že konstruování obrazu nepřítele znamená nezbytnou stránku dotváření identit (Eriksen, 2007: 142-163). Jinakost se přitom často vyjednává s pomocí mýtů. V rámci řešení grantového úkolu Mýty a realita středoevropských metropolí při utváření národních a nadnárodních identit. Příklad Prahy, Bratislavy, Varšavy, Krakova 1 Důležitost tzv. Stadtethnologie (etnologie města) Heidemann vysvětlil prizmatem významu měst jako kulturních producentů. Za neméně důležitou pokládal tu skutečnost, že se město stalo půdou, na níž se setkávají a vzájemně ovlivňují kultury. Současně připomněl, že ve městech žije polovina a pracují tu tři čtvrtiny lidstva (Heidemann, 2011: 227). Blanka Soukupová 339
a Vídně 2 se nám osvědčilo pracovat s mýtem jako se společenskou chartou, která objasňuje a ospravedlňuje historickou kauzalitu z hlediska skupinového (v případě národních metropolí národního) zájmu. Řečeno jinak: mýtus je pro nás charta sociálního charakteru, která umožňuje určité skupině (národu, politickému subjektu, městské reprezentaci) mocenskopoliticky zvládnout současnost, a to jak v rovině praktické, tak ve světě symbolů. Odvoláváme se přitom na pojetí britského antropologa polského původu Bronisława Malinowského (Malinowski, 1936). Skutečnost, že identita městských světů je konstruována prostřednictvím vyjednávání s jinakostmi, lze doložit i na příkladu Prahy, hlavního města zemí Koruny české a v letech 1918 1939 a znovu, po éře protektorátu Čechy a Morava (1939 1945), v letech 1945 1992 i Československé republiky. Stranou našeho zájmu přitom zůstane doba po tzv. sametové revoluci (1989 1992). Praha však znamenala pro Čechy mnohem více než hlavu země, zemí nebo státu. Již ve druhé fázi českého národního hnutí, nebo - chceme-li v procesu vytváření moderního národa, ji Josef Jungmann, tvůrce spisovné češtiny, začlenil do svého kulturního projektu, který se posléze změnil na závazek pro každého uvědomělého Čecha. Jak 2 Pětiletý grant (od 2012) udělila Grantová agentura České republiky Univerzitě Karlově v Praze, Fakultě humanitních studií. Výběr metropolí zohlednil města, která určujícím způsobem a s největšími ambicemi i nejvyšším stupněm naléhavosti formovala národní a státní identity (českou, slovenskou, československou, polskou, německorakouskou, rakouskou). Mýty, jejich konstrukce a významy jsou v projektu důsledně sledovány v sociálněpolitických, etnickopolitických a národněpolitických kontextech v jednotlivých historických periodách. Impulsy zrodu a typologii mýtů váže projekt na jejich předpokládanou funkci, dopad, respektive na charakteristiku a na ambice jejich tvůrců. Současně vychází projekt z nutnosti komparativní analýzy, která umožní stanovit obecné a zvláštní při utváření mýtů, respektive obecné a zvláštní při formování městských, národnostních, národních a nadnárodních identit. Komparativní záběr umožňuje dále rozbor různých národních, státních a jiných tradic přístupu k Evropě v současné české, slovenské, polské a rakouské společnosti. Objektem komparace jsou mýty jako součást strategie jednotlivých společností (městských, národnostních, národních, nadnárodních) při budování jejich identit, právě tak jako způsoby jejich odmítání v rivalitních společenstvích. Objektem komparace se však v našem projektu stal i vztah mezi mýtem a realitou, respektive příčiny shod a rozdílů, poměr jednotlivých režimů a jejich nadnárodních forem k mýtům, právě tak jako vztah mezi většinovými a menšinovými mýty. Mýty komparujeme diachronně, ale i po horizontále historicky obdobných situací. Je zřejmé, že pro všechna města nebudeme disponovat stejným souborem pramenů. Kritérii komparace jsou: zdroje vzniku mýtů, charakteristika jejich tvůrců, typologie a hierarchie mýtů, způsoby (nástroje) jejich prosazování a fungování (včetně vytváření míst paměti jako zhodnocené a zkultivované vzpomínky, symboliky slavností, jež jsou oživovány komunikačními událostmi, ale také proměn města jako celku: změn ve vzhledu měst, v jejich architektuře, vztahu k městskému středu a k periferii, poměru k památkám, obecně i poměru k uniformitě a lidské individualitě), podoby města v závislostech na vůdčích místech, vztahy mezi většinovými a menšinovými mýty (mýty etnických, sociálních, názorových minorit), vztahy mezi vládnoucími mýty a mýty bezmocných. S pomocí mýtů interpretujeme také současná místa pamětí, napětí mezi minulostí a současností. Vstupní metodou našeho interdisciplinárního projektu, jehož těžiště tkví v antropologii, je diskurzivní analýza mýtotvorných veřejných proslovů, projevů, textů, fotografií a kreseb v periodikách, v příleži - tostných tiscích, turistických průvodcích, obsahová analýza mýtotvorné beletrie, memoárů, korespon - dence, deníků, folkloru a hudebních projevů. V případě analýzy literatury, korespondence, memoárů užíváme strukturní analýzu. Při získávání dat z většinových i menšinových periodik se zaměřujeme prvořadě na periodika věnovaná vybraným městům, dále na ústřední většinová a menšinová periodika. Kritériem naší selekce je společenská závažnost tisku, výrazné změny v životě společnosti, města. Další pramenná data jsou získávána z archivních fondů spolků a společenství, jejichž činnost se soustředila na město, z archivních fondů magistrátů (jejich věstníků). Významným zdrojem dat jsou i proslovy představitelů vlád, vládní vyhlášky, po radikálně socialistických převratech i dokumenty ÚV KSČ. V analýzách přítomnosti je využita i metoda přímého zúčastněného pozorování míst a událostí (veřejných aktivit typu slavnosti, průvody, mítinky, pohřby), kolem nichž vznikaly a vznikají mýty. Při verifikaci mýtů máme k dispozici dobové mnohostranné statistiky, odbornou literaturu o vývojích měst, dobové encyklopedie, sčítací operáty, adresáře měst. Cílem projektu je tedy interdisciplinární analýza mýtů, propojení pohledu antropologického, historického, právnického, etnomuzikologického a folkloristického. 340 ŠTÚDIE
ovšem ozřejmil Vladimír Macura, český literární historik, jungmannovská představa Prahy byla vzdálena skutečnosti, zcela nesouladná s charakterem tehdejší Prahy (Macura, 1995: 18). Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století hlavní město symbolizovalo především samostatnou státní minulost. Od této chvíle byla Praha, jak zdůraznil Macura, také metaforicky personifikována jako matka, matička, královna nebo vdova po králích (Macura, 1995: 18). Jaký však měly tyto metafory význam? Zdá se, že v realitě habsburské monarchie především vytvářely kontrast vznešené a slavné minulosti hlavního města českého království a jeho tristní přítomnosti: současnosti města provinčního významu. Macura navíc právem zdůraznil, že tyto metafory spojovaly alegorii Prahy s alegorií vlasti (Macura, 1995: 18). Identita Prahy tak nevznikala alespoň otevřeně proti někomu, ale z konstatování promarněného dějinného potenciálu; byla konstruována za pomoci kontrastu velké minulosti a tragické přítomnosti. Velikost včerejška umocňovala malost dneška. Efekt zmaru však ještě prohluboval fakt cizí vlády: německojazyčný magistrát, který symbolizoval odcizení města národu. V revolučních čtyřicátých a zejména v šedesátých letech předminulého století, po vydání Říjnového diplomu (20. 10. 1860) a ústavy (únor 1861), se však Praha ze znaku zašlé české slávy rychle začala měnit na znak národní vitality. V české veřejnosti byla šířena představa hlavního města jako srdce Českého království. 3 Jako symbol města byl i nadále chápán Vyšehrad kolébka české vzdělanosti, řeka Vltava, spojující venkov s hlavním městem, 4 a Karlův most; šlo tedy, jak to označil Macura, o poměrně chudý rejstřík emblémů jungmannovské Prahy (Macura, 1983: 157). Tragickým symbolem se stala Bílá hora, místo bitvy upomínající v českém myšlení na ztrátu státní samostatnosti, bitvy, po níž následovalo údajně 300 let Temna. 5 V roce 1848 pak vešlo do povědomí národní společnosti ještě Václavské náměstí (tehdejší Koňský trh) s budovou muzea Království českého, tedy místo, kde 12. června začala pražská revoluce (Urban, 1982: 47-48; Soukupová, 2004: 43-44). Politický úspěch českého národního hnutí vyvrcholil ve vítězství české kandidátky na pražském magistrátu 11. dubna 1861 (Dějiny, 1998: 148-149; Dějiny obecní, 1903: 12). Obrozenecký obraz Prahy žil i nadále, nová identita města se však již rodila z národnostní polarizace, z manifestačního rozdělení města na německé (německožidovské) a české (od druhé poloviny sedmdesátých let 19. století i českožidovské). Projevy tohoto oddělení se můžeme sledovat v oblasti masmédií (tisk), v oblasti institucionální (především spolky, školství, divadlo a zábavy, tedy v oblasti institucí společenskopolitických, vzdělávacích, ale i kulturních), v oblasti vědy a v oblasti jazykové. Těmi druhými byli pražští Němci a Židé tíhnoucí k německé kultuře. 6 V Praze začal vycházet český deník (Národní listy v únoru 1861), byly tu založeny desítky českých spolků. V hlavním městě bylo budováno české národní školství, v reakci na rakousko-uherské vyrovnání byly v roce 1868 položeny základní kameny ke stavbě Národního divadla, které se stalo symbolem zmrtvýchvstání národa. 7 Místo, na němž divadlo vznikalo, místo vetknuté mezi řeku Vltavu, Vyšehrad a Pražský hrad, se 3 K významu metafory Soukupová, 2012a: 164-165. 4 K významu Vltavy v českém myšlení od šedesátých let 19. století srov. Soukupová, 2007b: 28, 30, 31-33. 5 Vztah české společnosti k bělohorskému bojišti srov. Soukupová, 2004: 48-49, 53-54, resp. Soukupová, 2005: 30-31, 34. 6 V průběhu poslední třetiny 19. století se Češi v Praze stali většinou (Cohen, 2000: 76). Této skutečnosti napomohly i migrace. Většina migrantů, kteří směřovali do Prahy, pocházela totiž z jazykově převážně českých oblastí (Cohen, 2000: 77). Pražští Židé se od přelomu 19. a 20. století k české a německé obcovací řeči (a tím i národnosti) přihlašovali rovnoměrně (Havránek, 1995: 479). Blanka Soukupová 341
od počátku změnilo na sakralizovaný český národní prostor (Soukupová, 2004: 45-48; Soukupová, 2005: 31-33), opředený symboly a mýty. Ve stejné době zažívala Praha také táborové hnutí (Dějiny, 1998: 156-157). Do druhé poloviny 19. století tak Pražané české i německé národnosti nevstoupili pouze jako nejbližší sousedé, ale i jako nej - urputnější odpůrci, případně zjevní nepřátelé (Soukupová, 1992: 8). Ještě na počátku 60. let 19. století však Češi, přes vědomí vlastní početní převahy ve městě, usilovali ve vztahu k pražským Němcům pouze o rovnoprávnost (Soukupová, 2012a: 166-167), a to zejména o rovnoprávnost při používání jazyka a ve školství (Soukupová, 2012a: 172-173). Termín německý krajan měl výrazně pozitivní náboj (Soukupová, 2012a: 168). Česká a pražská identita tak vznikala pouze z negativního vymezení se vůči rakouskému militarismu a absolutismu, vůči Vídni (Soukupová, 2012a: 169), případně vůči xenofobní německé žurnalistice a vůči pražským německým akademikům sdruženým v buršáckých spolcích, vůči tzv. buršákům (Soukupová, 2012a: 170). V roce 1880 se při sčítání lidu přihlásilo k české obcovací řeči (a tedy i k národnosti) již více než 82 % Pražanů (Boháč, 1923: 30). O dva roky později bylo završeno vybudování českého národního školství. Pražská Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou (Havránek, 1997: 187-330). V této době se ovšem národnostně polarizují také pražské komunikační prostory (kavárny, hospody, dílny, obchody, ale i korzo /Soukupová, 1992: 8/ 8 ). Zatímco menšinová německá a německožidovská Praha měla svou promenádu v prestižní ulici bank a pojišťoven: Na příkopě, kde sídlily německé instituce, česká Praha korzovala po Ferdinandově (dnešní Národní) třídě s dominantou Národního divadla a české kavárny Slavia, jejíž podoba byla výrazně slovansky laděna. 9 Příkopy získaly v českém národním prostředí negativní přezdívku pražská Vídeň (Soukupová, 2012a: 173). Při manifestaci češství používala česká Praha, stejně jako ve čtyřicátých, šedesátých a sedmdesátých letech, symboliku barev (červené a bílé), oděvu (česká čamara), symboliku heraldickou, rostlinnou (slovanská lípa), ale i historickou (s odkazem na dobu národního hnutí, dobu karlovskou a na husitství 10 ) (Soukupová, 2012a: 173). Prvky lidové kultury (lidový oděv, předvádění slavnosti posvícení) byly využity až s jistým zpožděním (Soukupová, 1992: 15). Prostor hlavního města však Češi symbolicky obsazovali také veřejnými slavnostmi, případně demonstrativním ohraničením některých společenských akcí (Soukupová, 1992: 16), národními pomníky (první byl postaven Josefu Jungmannovi, klíčové osobnosti českého národního hnutí, v roce 1878 11 ) a ikonografickou symbolikou (alegorické sochy Čechie a Slávie, ale i Polonie a Rusie, sochy významných Čechů). I přes tuto národnostní polarizaci však pražské střední vrstvy české národnosti respektovaly německý jazyk a německou kulturu, zejména pak dílo osvícenského básníka Johanna Wolfganga Goetha, který byl pro oficiální kruhy monarchie krajně problematickou osobností (Soukupová, 1992: 14-15). Řadu dokladů o spolupráci Čechů a Němců bychom nalezli i v prostředí dělnickém a vědeckém (Soukupová, 1992: 13). Národnostní konflikty tak zůstaly vázány především na studentské prostředí, v němž 7 Souhrnně ke způsobům národnostní polarizace pražského života Soukupová, 1992: 7-8. 8 Národnostně nevyhraněné zůstaly pouze instituce dobročinné, katolické, veteránské spolky, některé vědecké společnosti, profesní korporace a až do devadesátých let 19. století i odborová společenství (Soukupová, 1992: 11, dále viz s. 12-13). 9 Souhrnně ke vzniku a charakteru českých národních kaváren v Praze Soukupová, Novotná 2006: 74-78. Speciálně ke kavárně Slavia Holub, 1998. 10 K místu husitské tradice v národním myšlení srov. Rak, 1994: 51-66. Středobodem českého národního myšlení se husitství podle Raka stalo po prohrané prusko-rakouské válce (1866). (Rak, 1994: 59) 11 K historii vzniku pomníku Hojda, Pokorný, 1997: 54-64. 342 ŠTÚDIE
kulminovaly vpředvečer rozdělení univerzity (Soukupová, 1992: 17-18), a znovu v devadesátých letech předminulého století. Dne 8. října 1882 formuloval pražský starosta Tomáš Černý, advokát a starosta pražského Sokola, při své instalaci mýtus zlaté slovanské Prahy. 12 Zdánlivě paradoxně se tak stalo v době, kdy kulminovala spolupráce Prahy a Vídně (Svatošová, 2008: 163). Přes tuto skutečnost však měla identita české Prahy již jednoznačně protiněmecký charakter. Výrok o zlaté slovanské Praze, do značné míry sebeobranný (na německém protipólu se uvažovalo o Praze jako o starém německém říšském městě s nejstarší německou univerzitou, současně byl budován mýtus německonárodní metropole v Čechách severočeského Liberce, vrcholily snahy českoněmeckých politiků o vytvoření uzavřeného území v pohraničí), dostal funkci protiněmecké agitace (Soukupová, 2012a: 181). Jeho význam byl již výrazně jiný než měl mýtus Prahy jako Matičky Slovanů na Západě z šedesátých let (Soukupová, 2012a: 168), který cílil k podepření české národní identity jejím vztažením se k vyššímu celku: ke slovanské rodině. V letech 1889 1908 nebyl ve sboru obecních starších žádný zástupce německé strany (Svatošová, 2008: 165). V devadesátých letech 19. století dosáhla česká společnost již mnoha atributů moder ní občanské společnosti (průmyslová vyspělost, rozvinutý systém korporací, propracovaný školský a vzdělávací systém, kvalitní umělecká tvorba, propracovaný systém politických stran, ale i schopnost kritického myšlení, které přecházelo k autokritice české národní povahy, jakkoliv tato schopnost byla vázána na úzkou skupinu intelektuálů kolem mladé české univerzity). Měnil se i zeměpis Prahy, město kombinovalo stále intenzivněji minulost a přítomnost: Praha se slučovala s českými předměstími a s příměstskými obcemi, 13 po asanaci středověkého Židovského města zmizela jedna z nejkouzelnějších a nejstarších evropských čtvrtí, 14 město, stejně jako ostatní evropská města, rostlo, pohlcovalo okolní krajinu, moderní urbanismus přišel s proměnou půdorysu města, s prototypem komfortního středostavovského bydlení, jehož symbolem se stal činžovní dům, právě tak jako moderní bulvár. Modernizace byla spojena i s rozvojem komunikačních sítí, s elektrifikací, s novým typem prodeje, se zvýšením městské hygieny, se zlepšením stavu pitné vody a veřejné zeleně (Soukupová, 2009a: 276). 15 Nižší a nižší střední vrstvy se přesunuly z centra Prahy na rychle se rozrůstající periferie (Míka, 1999: 152). Již tehdy začala znepokojovat obyvatele Prahy údajná odosobněnost města, jeho anonymita, lhostejnost, jeho uniformita, tzv. amerikanizace. Současníkům připomínalo výkonný stroj. Městští lidé poprvé zakoušeli pocit osamění v hustě obydleném prostoru (Soukupová, 2009a: 289-290). Identita moderního města tak vznikala nejen vymezením se vůči jiným, druhým, cizím Pražanům, ale i z kontrastu někdejšího údajně idylického života starosvětské Prahy prostoupené duchem sousedství a Prahy rych - lého životního tempa, v němž scházelo místo na mezilidskou komunikaci. Všechny tyto modernizační změny byly ovšem propojeny s pokračující národnostní polarizací Prahy a se zostřujícím se národnostním konfliktem mezi českými a německými vysokoškoláky (Soukupová, 2000: 26-28; Soukupová, 2009a: 277-278). Zvýšené sebevědomí Prahy se odrazilo v manifestačním odmítnutí Vídně. Hana Svatošová, před- 12 Pět německých zástupců na protest opustilo radnici (Dějiny, 1998: 158). Znova byl výrok popularizován před červnovými volbami 1885 (Soukupová, 2012a: 178-179). 13 K dějinám sloučení Prahy, předměstí a venkovských obcí souhrnně Pešek, 1999: 135-203. 14 K asanaci a vzniku Velké Prahy jako symbolům modernizace Soukupová, 2009a: 279-292. 15 Souhrnně k modernizaci srov. Láník, Vlk, 1998: 163-212. Blanka Soukupová 343
ní znalkyně pražské komunální politiky v moderní společnosti, tento zlom datovala rokem 1895, kdy se politiku Vídně začali určovat křesťanští sociálové na čele s Karlem Luegerem (Svatošová, 2008: 164). Krystalizující mýtus hlavní města monarchie tematizoval Vídeň jako velkoměsto postavené za české peníze, příjemné pro bezstarostný povrchní život, současně však jako město nepřátelské k Čechům i k ostatním slovanským ná - rodům monarchie, město, které reprodukuje nenáviděný německý centralismus. Zatímco Praha byla vnímána jako Matička, Vídeň byla ve většinovém českém myšlení prožívána jako macecha, nadržující českým Němcům. 16 Pouze internacionální sociálnědemokratické hnutí ji vnímalo jako svou kolébku a jako své soudobé stranické středisko, právě tak jako město českých pracovních migrantů (Soukupová, 2000: 84, 85). Skupina intelektuálů kolem pozdějšího prvního československého prezidenta Masaryka používala metaforu rozmařilé Vídně a Popelky Prahy. Jako české politické středisko viděla již Prahu. Vídeň se podle ní svou centralistickou politikou českému národu zcela odcizila (Soukupová, 2000: 49). Praha se cíleně orientovala na Paříž a na slovanské metro pole (Horská, 1987: 110-135; Míka, 1999: 197; Soukupová, 1996: 68-70). Po první světové válce se hlavní město zemí Koruny české stalo hlavním městem nově vzniklého státu: první Československé republiky. Jeho založení bylo chápáno jako pokračování tradice českého středověkého státu. Obdobně bylo vnímáno i nové postavení Prahy (Soukupová, 2012b: 11-12). Praha byla zasypána popelem smutku a bolesti, ale pod touto šedivou vrstvou doutnal oheň, neboť Praha nepřestala býti nikdy, ani v dobách svého největšího pokoření, skutečně živým srdcem svého národa Veliký osudový převrat 28. října roku 1918 dal Praze jenom to místo před tváří světa, které jí po právu a spravedlnosti náleželo. Sesazená královna zasedla opět na trůn, napsal Alois Žípek, člen pražské městské rady (Žípek, 1936: 3-4). Jakkoliv rakousko- -uherská monarchie v posledních desetiletích rozvoji českého národa nijak nebránila, spíše ho usnadňovala (Kořalka, 1996: 124), nová identita Prahy byla v prvních letech po tzv. převratu konstruována především z nenávisti k Vídni (Souku pová, 2012: 12), která údajně snížila Prahu do role provinčního města a zabránila vytvoření tzv. Velké Prahy. 17 Vídeň byla stereotypně představována jako město privilegované, hýčkané císařem, pyšné, samolibé až k slepotě, maloměšťácké, vybudované z českých a slovanských mozolů, antisemitské, nevzhledné (Soukupová, 2012: 13). Praha si musela v relativně krátké době vybudovat svou ne-rakouskou identitu a mýty Vídně představovaly velký sociální kapitál (Soukupová, 2012: 14). Distancování se od Vídně bylo provázeno celou řadou rituálů: ničením symbolů monarchie, přejmenováváním veřejných prostranství (Láník, Vlk, 1998: 289; Soukupová, 1994: 52; Soukupová, 2012b: 14-17). Prvorepubliková Praha se však chtěla do nové Evropy zařadit jako světová metropole a současně jako srdce starého světadílu, most mezi jeho západem a východem. Šlo ovšem spíše o kompenzační mýty, tedy o mýty, které měly posílit české sebevědomí; plně respektovaným světovým městem číslo jedna se stala samozřejmě Paříž (Soukupová, 2012: 18-19). V Praze se usadila početná a velmi aktivní francouzská elita francouzština a francouzská kultura už nepředstavovaly vzdálený cíl a sen: staly se součástí každodenního života, napsal francouzský historik Bernard Michel (Michel, 2010: 254). Na této skutečnosti nemohla nic změnit ani vzpomínka na středověký čes - ký stát v době Karla IV., kdy se zrodil mýtus zlaté Prahy. Pod heslem Praha světové 16 K metaforám Vídně srov. Soukupová, 2000: 20, 24, 26, 28. 17 K životnosti tohoto mýtu viz i Pešek, 1999: 51-54. Poprvé vyvrátil tento mýtus František Holec (Holec, 1970: 21). 344 ŠTÚDIE
město se ovšem pražský magistrát mohl úspěšně domáhat peněz potřebných k další modernizaci téměř milionové české metropole (Soukupová, 2012: 19). 18 Václavské náměstí, prvořadý pražský bulvár, centrum obchodního života hlavního města a středisko velkoměstské zábavy, začal plnit funkci nejdůležitějšího národního veřejného prostoru, jakéhosi národního fóra (zde byl vyhlášen 28. října 1918 československý stát, v roce 1929 se tu slavilo svatováclavské milénium) (Soukupová, 2010b: 23-26). Sem byly situovány i průvody při sokolských sletech (Soukupová, 1994: 54). Praha se tedy i nadále prezentovala jako město české (Soukupová, 2012a: 24-26), jako Matka měst, jako město slovanské ( velká slovanská Praha, Soukupová, 1994: 53), ale i evropské a světové. Metropole záměrně navazovala kontakty s metropolemi dohodových mocností (Soukupová, 2012a: 19, 23). Hostila a dotovala ruskou, ukrajinskou a běloruskou protibolševickou emigraci (Soukupová, 2012a: 23). Dobové češství a českoslovenství Prahy zdůrazňovalo především tradici husitskou (srov. Vojtíšek, 1936: 29), obrozeneckou (Soukupová, 1994: 54) a tradici založení státu. Osou státních slavností se stal Pražský hrad jako sídlo prezidenta a Staroměstské náměstí jako sídlo radnice (Soukupová, 2012: 26). V krizi se naopak ocitlo pražské němectví: po válce němečtí nacionalisté dokonce zvažovali přestěhování pražské německé univerzity do Liberce, neoficiálního hlavního města českých Němců (Soukupová, 1994: 55). Nacionalistická politika Karla Baxy, pražského primátora, situaci ještě vyostřovala (Soukupová, 1994: 53), přestože národnostní konflikt byl vázán pouze na počáteční léta státu (Soukupová, 1994: 55-56). První polovina dvacátých let byla již obdobím klidu a počínající česko-německé spolupráce na poli vědy a umění (Soukupová, 1994: 60-61). Magnetem se pro bohaté české Němce a německé Židy stala Praha až ve třicátých letech, kdy ve čtvrti Bubeneč vytvořili německý ostrůvek, tzv. malý Berlín (Soukupová, 1994 1996: 68). V této době již ovšem podpořily pražské evropanství také vlny uprchlíků z Německa a z Rakouska. Praha se stala jedním z nejvýznamnějších středisek protihitlerovské emigrace (Hyršlová, 1985; Becher, Heumos, 1992), hlavním městem státu, který si oprávněně říkal ostrov demokracie. Přes aktivizaci německé i české pravice (demonstrace proti zvukovému filmu v září 1930, masmediální konflikty při sčítání lidu 1930, insigniáda v roce 1934 - souhrnně, s odkazy na další literaturu, Soukupová, 1994 1996: 71-73), dosáhla česko-německá kulturní výměna v letech 1933 až 1936 svého vrcholu právě v Praze. Vyjmenujme alespoň některé z česko-německých aktivit: Bezručův večer v roce 1931 a 1932, 100. výročí Goethova narození v roce 1932, Wagnerův večer v roce 1933, inscenace Janáčkovy Její pastorkyně v pražském německém divadle a společné Husovy oslavy v roce 1935, inscenace Štěpánkova Čecha a Němce na pražských divadelních scénách v roce 1936, Mozartův a Puškinův večer, Mozartovy oslavy v roce 1937 (souhrnně Soukupová, 1994 1996: 73-77). Po mnichovské dohodě v tzv. druhé republice a v protektorátu Čechy a Morava byla nucena hledat Praha svou identitu znovu, a to v krajně nepříznivé zahraničněpolitické situaci. V období tzv. druhé republiky se pracovalo s mýtem české Prahy, bohužel však na úkor tolerance k jinakosti. Praha zažila vlnu jazykového purismu (Soukupová, 2013: 48-50). Současně však v lednu 1939 došlo v hlavním městě k opakovaným antisemitským demonstracím (Pasák, 1999: 233-234). Svár mezi demokracií (lpění na prvorepublikových tradicích a mýtech) 19 a totalitou probíhal jak v celočeském, tak v celopražském měřítku. Citlivým indikátorem charakteru režimu se stal zejména vztah 18 Modernizační snahy byly ovšem občas dovedeny až ad absurdum. K tomu Soukupová, 2007a: 20-21. 19 Šlo především o uchování Staroměstského náměstí jako místa paměti, o pietu u hrobu Neznámého vojína na Staroměstském náměstí, o udržení obrozenecké tradice, o mýtus TGM (Soukupová, 2012: 53-55, 57-62). Blanka Soukupová 345
k husitské tradici, tedy k ústřední tradici první republiky, která byla nyní vytěsňována tradicí svatováclavskou a karlovskou (Soukupová, 2013: 56). Protektorátní Praha, město nuceně dvojjazyčné (Soukupová, 2008: 36), se musela vymezit především vůči Londýnu jako sídlu exilové československé vlády. 20 Londýn byl označen za nepřátelské požidovštělé město. Tento obraz hlavního města Anglie kulminoval po atentátu na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora (Soukupová, 2004: 52; Soukupová, 2011: 381-382). Husitskou a zejména prvorepublikovou tradici označila protektorátní propaganda za zdroj negativních hodnot. Tento jednostranný pohled vycházel z oficiálního úzu protektorátní ideologie: český národ a Praha se šťastným osudem dostaly pod ochranu německé říše. Zdrojem pozitivních identitotvorných hodnot se tak stala především tradice svatováclavská a karlovská (Soukupová, 2011: 382-384). První byla vykládána jako uznání superiority německého národa a velkoněmecké Evropy, tzv. nové Evropy, Evropy tzv. věčného míru pod přirozenou nadvládou německého národa; kníže Václav údajně položil život za myšlenku věrné spolupráce Čechů s Němci. Ve druhém případě byl Karel IV. připomínán jako panovník Svaté říše římské národa německého, Praha pak jako staré říšské město. Prvorepubliková pamětní místa zůstala zachována i za protektorátu, byla však místy, kde Pražané vyjadřovali manifestačně loajalitu ke kolaborantské vládě a ke třetí říši. Stavební jedinečnost Prahy byla představována přes její barokní tradici spojenou s panováním Habsburků. V rovině kulturní (nikoliv politické) bylo prozatímně tolerováno české národní obrození, nikoliv však české a pražské slovanství. Identitu Prahy však bylo možné interpretovat i jako výsledek modernizace, na tu však městu chyběly finanční prostředky. Na konci druhé světové války zůstala Praha jedním z mála téměř nezničených středoevropských měst; stala se nejzachovalejším městským celkem na sever od Benátek a na východ od Rýna (Soukupová, 2007a: 23). Svou novou identitu po osvobození Rudou armádou utvářela znovu z tradice husitské (Husův kult byl nejvýznamnějším poválečným kultem), 21 z tradice obrozenecké, nově pak z tradice národního odboje 22. Zcela byla popřena tradice protektorátu a tradice česko-německého soužití v Praze, veš kerá německá střediska byla zlikvidována. 23 Vysoce oslabena byla i židovská komunita v Praze; k polovině roku 1948 čítala obec pouze 10 760 členů. Přesto dodnes udivuje její rychlá renesance, a to i v rovině obnovování židovských středisek a v rovině symbolické (Soukupová, 2005: 43, 47-50). Svou renesanci slavil i mýtus slovanského města: slovanská (ruská) armáda zachránila slovanskou Mekku. V roce 1945 nazval pražský primátor Petr Zenkl, národní socialista, Prahu předmostím Moskvy matky všech slovanských měst (Soukupová, 2008: 37; Soukupová, 2011: 387-388). Již roku 1947 získala Praha Moskevskou ulici (Soukupová, 2011: 387). Poválečná Praha se ovšem nadále viděla jako most mezi evropským východem a západem, jako evropské srdce (Soukupová, 2008: 38). Po únorovém komunistickém převratu (1948) byla tradice husitská propojena s tradicí dělnického hnutí. Deklarovaná identita Prahy nebyla již identitou města prostředníka mezi západem a východem, ale města slovanského (Soukupová, 2008: 38-39). Střední Evropa přestala existovat a rychle sovětizované město zdůrazňovalo své 20 Srov. Soukupová, 2004: 52. 21 V této době také památkáři usilovali o rekonstrukci Betlémské kaple (Soukupová, 2007a: 24). 22 Nejvýznamnějším místem tzv. národního odboje se stal kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici úkryt atentátníků na Reinharda Heydricha (Soukupová, 2007: 24). 23 Podrobně k osudu pražských Němců a jejich středisek Láník, Vlk, 1998: 380-381; Soukupová, 2011: 380-381, 386-387. 346 ŠTÚDIE
vazby na Sovětský svaz (komunistický primátor Václav Vacek v únoru 1948), který byl v dobových propagandistických projevech označován za doživotního přítele nebo za přítele na věčné časy (Soukupová, 2005: 39; Soukupová, 2008: 39). Ostatně komunisté nastínili prosovětský kurz hlavního města již 11. května 1945 (Soukupová, 2011: 394). Zachován zůstal pouze mýtus Matičky Prahy. V prvních letech po osvobození přebrala komunistická propaganda i osvědčená pamětní místa Prahy, včetně Václavského náměstí (Soukupová, 2005: 42-43), kam situovala tryznu za Stalina (1953). Brzy to ale megalomanskému režimu přestalo stačit. Praha měla získat i nový ideový střed: naproti nově vystavěnému Stalinovu pomníku (1955) na Letné. 24 Současně byla vybudována nová socialistická náměstí: zejména Letná (Soukupová, 2005: 45-46; Soukupová, 2009b: 276). V Praze měla vyrůst i nová budova Ústředního výboru KSČ a celá řada středisek podporujících nový režim (Soukupová, 2013: 27). Podle komunistické radnice se Praha měla stát vzorovým socialistickým městem, pýchou a srdcem republiky, městem s rozsáhlou pamětí (Soukupová, 2008: 38), městem dělnickým (Soukupová, 2010a: 43). Do řízení města se měli dostat noví lidé, kteří by za pomoci brigádníků pomáhali vybudovat nové město, včetně rehabilitovaných předměstí (Soukupová, 2009b: 265-266). A tomu odpovídal i její vzhled: město prostoupily symboly nového režimu: pěticípé hvězdy, rudé prapory, ulice byly přejmenovány po významných komunistech a představitelích dělnického hnutí. 25 Pomníky T. G. Masaryka jako údajně buržoazního prezidenta byly odstraněny (Soukupová, 2005: 40-41; k Masarykovi Hojda, Pokorný, 1997: 201-202). Komunistická propaganda se hlásila k tradici husitské (v letech 1948 1954 byla zrekonstruována Betlémská kaple, v roce 1950 byl odhalen pomník Jana Žižky na vrcholu Vítkov) (Kohout, Vančura, 1986: 172), v letech 1948 1952 bylo budováno muzeum Aloise Jiráska jako popularizátora Palackého koncepce husitství v pražské Hvězdě), k tradici českého národního hnutí (v květnu 1953 byl ve zrušeném premonstrátském klášteře na Strahově otevřen Památník národního písemnictví) a k tradici dělnického hnutí (byl opraven Lidový dům, v letech 1921 1923 sídlo ÚV KSČ, kde vzniklo Muzeum V. I. Lenina, Národní dům na Smíchově, místo založení strany /30. října až 4. listopadu 1921/, na jaře 1953 bylo otevřeno Muzeum počátků dělnického hnutí U kaštanu v Břevnově, v místě založení sociálnědemokratické strany /1878/, byla odhalena řada pamětních desek představitelů dělnického hnutí a komunistické strany). 26 Pražská architektura otrocky kopírovala sovětský vzor: historizující stalinský styl. Novou dominantou Prahy se stal hotel International (dnes Holiday Inn, tzv. sovětský mrakodrap) (Poche, 1985: 394; Soukupová, 2009b: 279-281). Václavské náměstí se svými obchody mělo fungovat již jen jako středisko prodeje nejreprezentativnějších výrobků (socialistického luxusu) (Soukupová, 2009b: 283-284; Soukupová, 2010b: 36-42). Lidová protestní shromáždění po srpnové sovětské okupaci v roce 1968 na Václaváku proto režim musela nepříjemně, podobně jako demonstrace v lednu 1989 (Míka, 1999: 275), překvapit. Deklarovaná a žitá identita města se však rozcházely i v jiných ohledech. Z Matičky Prahy byli po válce vysídleni Němci, na konci čtyřicátých let pak politicky nespolehlivé rodiny (akce B z 9. září 1948), buržoazní živly, přičemž velká pozornost byla věnována zejména čtvrti Dejvice /akce T 43 z 3. října 1949/ (Míka, 1999: 250; Soukupová, 2008: 39). 24 Myšlenka pomníku se objevila již v září 1945, kdy ji vyslovil Petr Zenkl, tehdejší primátor (Hojda, Pokorný, 1997: 205). Soutěž pak vypsala Rada Ústředního národního výboru hlavního města Prahy v rámci akce 5 M (pět miliard republice) na jaře 1949. K dalšímu vývoji stavby Soukupová, 2005: 45. 25 Souhrnně k symbolickému obsazení města Soukupová, 2009b: 268-270. 26 K tomu souhrnně Soukupová, 2010a: 47-50. Dále viz Soukupová, 2009b: 281-283. Blanka Soukupová 347
Přeživší Židé byli na počátku padesátých let konfrontováni se státním antisemitismem. Ve všech institucích proběhly politické čistky. Realitě Prahy tak odpovídala jiná charakteristika Praha nejvysutější hlídka nového socialistického řádu (Soukupová, 2010a: 39). Nedařilo se však sladit ani starobylý ráz Prahy a potřeby její modernizace: pražský průmysl zaostával (Míka, 1999: 197), centrum města chátralo, nový režim se soustředil na výstavbu a přestavbu na perifériích, nedostatečné bylo zásobování města, katastrofální byla situace v městské hromadné dopravě, město přetěžovaly automobily, od sedmdesátých let stavěné metro bylo technicky zastaralé. Praha, protnutá od druhé poloviny sedmdesátých let severojižní magistrálou (Soukupová, 2007a: 29), se změnila na křižovatku, ztratila své lidské měřítko (Soukupová, 2007a: 25-26). Zcela nedostatečná byla i státní péče o památky, přestože bylo na počátku sedmdesátých let historické jádro Prahy prohlášeno za státní památkovou rezervaci (Soukupová, 2007a: 27-29). Město se neúspěšně potýkalo s bytovou krizí, kterou jen zčásti odstranil nový symbol socialistického města rozsáhlá sídliště s nedostatečnou infrastrukturou, která byla ve druhé generaci stavěna z panelů. Takřka nulová vnější individualizace byla v souladu s téměř nulovou občanskou aktivitou (Soukupová, 2009b: 286-289). Závěrem. Při budování své identity se Praha opakovaně musela vypořádat s diskontinuitami státními a politickými. Její deklarovaná identita byla adaptací na politicko- -společenské změny. V příznivé politické konstelaci mohla Praha vyzdvihnout jako integrální prvek své identity evropanství, v přechodné historické situaci a v totalitních režimech naopak potřebovala konstruovat nepřítele: Vídeň, demokracii první republiky, Němce, kapitalistický režim. Tyto obrazy, stereotypy a mýty představovaly velký sociální kapitál, který využívali politici ve všech režimech. LITERATURA Augé, M. (1999). Antropologie současných světů. Brno: Atlantis. Becher, P., Heumos, P. (1992). Drehscheibe Prag. Zur deutschen Emigration in der Tschechoslowakei 1933-1939. München: Oldenbourg. Boháč, A. (1923). Hlavní město Praha. Studie o obyvatelstvu. Praha: Státní úřad statistický. Cohen, G. B. (2000). Němci v Praze 1861 1914. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum. Dějiny obecní správy král. hlav. města Pra hy za léta 1860 1880. (1903). Díl prvý. Léta 1860 1870. Prvý svazek. Praha: Obec královského hlavního města Prahy prací městského archivu. Eriksen, T. H. (2007). Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha/Kroměříž: Triton. Havránek, J. (Ed.). (1997). Dějiny Univerzity Karlovy III. 1802-1918. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Havránek. J. (1995). Sociální struktura pražských Němců a Čechů, křesťanů a židů ve světle statistik z let 1890 1930. Český časopis historický 93(3), 1995. Heidemann, F. (2011). Ethnologie. Eine Einführung. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Hojda, Z., Pokorný, J. (1997). Pomníky a zapomníky. 2. vydání. Praha, Litomyšl: Paseka. Holec, F. (1970). Zápas o velkou Prahu. Pražský sbor - ník historický 1969 70. Praha: Orbis, s. 117-136. Holub, K. (Ed.). (1998). Velká kavárna Slavia. Praha: Jan Hovorka. Horská, P. (1987). Praha Paříž. K zahraničně politické orientaci pražské městské rady na přelomu 19. a 20. století. Pražský sborník historický XX, 1987. Praha: Panorama, s. 97-137. Hyršlová, K. (1985). Česká inteligence a protifašistická fronta (K bojům a svazkům třicátých let). Praha: Melantrich. Kohout, J., Vančura, J. (1986). Praha 19. a 20. století. Praha: SNTL. Kořalka, J. (1996). Češi v habsburské říši a v Evro- 348 ŠTÚDIE
pě 1815-1914. Sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha: Argo. Láník, J., Vlk, J. (Red.). (1998). Dějiny Prahy II. Od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti. Praha, Litomyšl: Paseka. Macura, V. (1983). Obraz Prahy v české obrozenecké kultuře. In: Město v české kultuře 19. století. Studie a materiály I. Praha: Národní galerie, s. 154-167. Macura, V. (1995). Znamení rodu /České obrození jako kulturní typ/. Jinočany: H & H. Malinowski, B. (1936). The Foundations of Faith and Morals. London: Oxford University Press. Michel, B. (2010). Praha město evropské avantgardy 1895-1928. Praha: ARGO. Míka, Z. (Ed.). (1999). Dějiny Prahy v datech. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Mladá fronta. Pasák, T. (1999). Český fašismus 1922 1945 a kolaborace 1939 1945. Praha: PRÁH. Pešek, J. (1999). Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850 1920. DOCUMENTA PRAGENSIA, MONO- GRAPHIA, vol. 9. Praha: SCRIPTORIUM. Poche, E. (1985). Prahou krok za krokem. Praha: Panorama. Rak, J. (1994). Bývali Čechové. Praha: H&H. Soukupová, B. (1992). České a německé spolky v Praze v 60. až 80. letech 19. století. Soužití a kulturní výměna. In: Lidé města 1. Pražané jiní druzí cizí. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Soukupová, B. (1994). Česká a německá společnost středních vrstev v Praze v realitě unitárního Československa 1918 1929. Několik poznámek k tématu konfrontace ideálu demokracie s nacionalismem. Lidé města 5. Společnost postoj konflikt. Praha: Institut základů vzdělanosti Univerzity Karlovy, s. 47-79. Soukupová, B. (1994 1996). Pražská společnost středních vrstev v letech 1930 1938. K per spektivám mezietnického soužití na území jednoho státu. In: Lidé města 6. Město a jeho kultura. Praha: Institut základů vzdělanosti Univerzity Karlovy, Nadace Ethnos, s. 66-92. Soukupová, B. (1996). Reprezentanti slovanské - ho jihu na Jubilejní výstavě /r. 1891/ a Národo - pisné výstavě českoslovanské /r. 1885/ v Praze. K otázce konstruování a funkce obrazu bratrských etnik. Lidé města 9. Mezietnické dialogy. Praha: Institut základů vzdělanosti Univerzity Karlovy, Nadace Ethnos, s. 67-82. Soukupová, B. (2000). Česká společnost před sto lety. Identita, stereotyp, mýtus. Praha: SOFIS. Soukupová, B. (2004). Česká národní identita a Praha. Sakrální a profánní místa ve velkoměstě. In: Sfera sacrum i profanum w kultu - rze współczesnych miast Európy środkowej. Pod redakcją naukową Adama Koseskiego i Andrzeja Stawarza. Warszawa, Pułtusk: Polskie Towarzystwo Etnologii Miasta, s. 41-56. Soukupová, B. (2005a). Czech National Identity and Prague. Sacral and Profane Places in the Metropolis. Journal of Urban Ethnology (7), 2005, s. 25-43. Soukupová, B. (2005b). Tvář města od konce druhé světové války do současnosti. Na příkladu židovské Prahy. In: Tożsamość społeczno-kulturowa miasta postindustrial nego w Europie środkowej. Pod redakcją Bogdana Klocha i Andrzeja Stawarza. Rybnik, War - szawa: Muzeum w Rybniku, Polskie Towarzystwo Etnologii Miasta, Stowarzyszenie inżynierów i techników górnictwa, s. 43-53. Soukupová, B. (2007a). Klub za starou Prahu, památky a paměť. Reflexe starobylosti a krásy města v české společnosti koncem 19. a ve 20. století. In: B. Soukupová, H. Novotná, Z. Jurková, A. Stawarz (Eds.), Město identita paměť. Bratislava: ZING PRINT, s. 14-32. Soukupová, B. (2007b). Vltava a Praha: partnerství a rivalita. Vltava jako symbol češství a českoslovenství. In: Miasto po obu brzegach rzeki różne oblicza kultury. Pod redakcją naukową Andrzeja Stawarza. Warszawa: Polskie Towarzystwo Etnologii Miasta, Muzeum Historyczne m.st. Warszawy, Muzeum Niepodległości w Warszawie, s. 23-46. Soukupová, B. (2008). Praha český obraz (autostereotyp) a mýtus evropské metropole. K po - době a funkci mentálních obrazů. In Miasto w obrazie, legendzie, opowieści Pod redak cją naukową Róży Goduli Węcławowicz. Wrocław, Kraków: Polskie Towarzystwo Ludo - znawcze, Uniwersytet Wrocławski, s. 29-40. Soukupová, B. (2009a). Asanace a Velká Praha symboly modernizace Prahy v posledním desetiletí 19. a v prvním desetiletí 20. století. In: P. Kladiwa, A. Zářický, (Eds.), Město a městská společnost v procesu modernizace 1740 1918. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, s. 275-292. Blanka Soukupová 349
Soukupová, B. (2009b). Father Frost Welcomes You ort he Myth of New Prague as a Beautiful City in a Socialist Way. Urban people 11, 2009, 2, s. 263-290. Soukupová, B. (2010a). Paměť sovětizovaného města (příklad Prahy). In: B. Soukupová, H. Novotná, Z. Jurková, A. Stawarz (Eds.), Evropské město. Identita, symbol, mýtus. Bratislava: ZING PRINT, s. 36-53. Soukupová, B. (2010b). Václavské náměstí - proměny pražského korza v moderní době. In: S. Ferenčuhová, L. Galčanová, B. Vacková (Eds.), Československé město včera a dnes: Každodennost reprezentace výzkum. Červený Kostelec, Brno: Pavel Mervart, Masarykova univerzita, s. 11-47. Soukupová, B. (2011). Deklarovaná oficiální identita poválečné Prahy v čase přechodu od demokracie k totalitě. In: O. Fejtová, V. Ledvinka, J. Pešek, J. (Eds.), Evropská velko - města mezi koncem války světové a války studené (1945-1989). Documenta Pragensia XXX, 2011. Praha: Scriptorium, s. 375-400. Soukupová, B. (2012a). Praha mýtus českého a slovanského města: Mobilizace národní identity nebo protiněmecký konstrukt? In: D. Bittnerová, M. Moravcová, (Eds.), Etnické komunity. Vyjednávání pozice v majoritě. Praha: FHS UK, s. 163-186. Soukupová, B. (2012b). Praha tradiční česká a nová státní metropole: Mýtus a identita. K roli mýtů jako součásti ideologie nového češství a českoslovenství. In: B. Soukupová, M. Hroch, H. Ch. Scheu, Z. Jurková (Eds.), Mýtus realita identita. Státní a národní metropole po první světové válce. Urbánní studie, sv. 3. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, s. 9-31. Soukupová, B. (2013). Mýty Prahy v krátkém období druhé republiky: Hledání cest k nové identitě české metropole. In: B. Soukupová, M. Hroch, P. Salner, K. Pauknerová, Cesty urbánní antropologie. Tradice nové směry identita. Urbánní studie, sv. 4. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, s. 25-71. Soukupová, B., Novotná H. (2006). Kavárna, kavárníci a kavárenští hosté. Několik pozná - mek k fenoménu pražských kaváren. Journal of Urban Ethnology (8), 2006, s. 73-90. Svatošová, H. (2008). Od napodobování k soupeření. Praha a Vídeň v letech 1861 1918 z pohledu pražské samosprávy. In: L. Fasora, J. Hanuš, J. Malíř (Eds.), Brno Vídni, Vídeň Brnu. Zemské metropole a centrum říše v 19. století. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, s. 157-171. Urban, O. (1982). Česká společnost 1848 1918. Praha: Svoboda. Vojtíšek, V. (1936). Mluva dějin. In: V. Vojtíšek, (Red.), Praha v obnoveném státě českosloven - ském. Praha: Rada hlavního města, s. 24-37. Žípek, A. (1936). Hlava svobodného státu. In: V. Vojtíšek, (Red.). Praha v obnoveném státě československém. Praha: Rada hlavního města, s. 3-7. O AUTORKE BLANKA SOUKUPOVÁ (*1965) vědeckopedagogická pracovnice Univerzity Karlovy, Fakulty humanitních studií, docentka hospodářských a sociálních dějin (FF UK 2008), absolventka národopisu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucí a členka mnoha vědeckých projektů s tematikou urbánní etnologie, skupinových (národních, menšinových) identit, antisemitismu, dějin oboru (časový rozsah od poloviny 19. století do současnosti). Z posledních monografií, které připravila jako autorka a editorka: Neklidná krajina vzpomínání. Konkurenční společenství paměti ve městě (Praha 2010), Židovská menšina v Československu v letech 1956-1968. Od destalinizace k pražskému jaru (spolu s M. Pojarem, Praha 2011), Společnost českých zemí v evropských kontextech. České evropanství ve srovnávacích perspektivách (spolu s M. Hrochem a R. Godulou-Wę - cławowicz, Praha 2012), Mýtus realita identita. Státní a národní metropole po první světové válce (spolu s M. Hrochem, H. Ch. Scheuem a Z. Jurkovou, Praha 2012), Cesty urbánní antropologie. Tradice nové směry identita (spolu s M. Hrochem, P. Salnerem a K. Pauknerovou, Praha 2013), Mýtus realita identita. Národní metropole v čase vyvlastnění, kolaborace a odporu (spolu s R. Godulou-Węcławowicz, Praha 2013). 350 ŠTÚDIE
SÍDLIŠTĚ SOUČASNÉ A MINULÉ: PROMĚNY PRAŽSKÉHO SÍDLIŠTĚ STODŮLKY OČIMA JEHO OBYVATEL 1 4 61 2013 ŠTÚDIE MICHAL LEHEČKA Mgr. Michal Lehečka, Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova v Praze, U Kříže 8, 15500, Praha 5, email: leheckam@seznam.cz High-rise housing settlements are an integral part of every city in the postsocialist area of Eastern Europe. These prefabricated urbanistic wholes, of varying extent, have been taking on a very interesting and distinctive character in the context of the political, economic and social changes of recent years. My principal interest, however, is not in the actual changes in the character of the settlements and how to describe them, but rather in how these changes are reflected in the utterances of those directly involved. In this study, based on narrative biographical interviews with inhabitants of the Stodůlky settlement in Prague, I attempt to interpret how these dynamic changes are reflected on the narrators side. The primary focus of interest is therefore the conceptualisation of changes in the relationship to the settlement as home (Svašek, 2002), in the context of roughly the past thirty years. Theoretically I take my premises from the anthropological concepts differentiating place and space (Hirsch, 1995; De Certeau, 1984), where these two ideas are conceived as two distinct dimensions of the perception of spatiality. Place functions as a category related to everyday perception. Space is more an impersonal structure leading beyond the plane of the everyday. Based on this differentiation, I will consider how the settlement appears in narration, and how place and space relate to the time dimension in the settlement s evolution. The narrators show a tendency to categorise the settlement s history. This schematisation again reveals a further interesting level, stemming from narrative reactualisation of the personal past in the locality being examined. Key words: settlements, high-rise block, place, space, home, identity Klíčová slova: sídliště, panelák, místo, prostor, domov, identita ÚVOD Panelová sídliště. Podivně se zbarvující bloky prefabrikovaných budov proložené zázemím v podobě prvků občanské vybavenosti. Místa, v nichž žije na poměrně omezeném prostoru, v podstatě anonymně, značné množství lidí. Místa, v nichž se mísí 1 Tato studie vznikla na základě výzkumu spojeného s mojí diplomovou prací Faraonci: místo, prostor a identita obyvatel sídliště Stodůlky, obhájenou v červnu 2013. Práce vznikla pod vedením Mgr. Hedviky Novotné na Katedře Obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. 351
ozvěny zašlé slávy života panelové výstavby s jeho proměnami v posledních letech. Jsou to místa bez ducha, anebo se mezi všemi těmi řadami bloků paneláků skrývá víc, než se obecně ve většinovém mínění traduje? Je a bylo někdy vůbec sídliště skutečně tak odosobněným místem? V posledních letech se tento silně rozšířený stereotyp o sídlišti (Zadražilová, 2007) snaží alespoň částečně rozbourat několik prací na poli sociální geografie (Ouředníček, Temelová, 2012), sociologie i antropologie (Špaček, 2012a; Hubatová-Vacková, Říha, 2007). Ve slovenském prostředí pak jistě stojí za zmínku například práce Juraje Janta (2012) a Zuzany Beňuškové (2009). Tento příspěvek předkládám se záměrem rozšířit dosavadní kvalitativně založené bádání o sídlišti o další střípek do mozaiky. Mým primárním zájmem je tudíž snaha o představení obyvatel sídliště z bližší perspektivy. Předmětem této studie je identifikace hlubších struktur ve vyprávění o životě na sídlišti na základě analýzy narativních biografických rozhovorů. Zajímají mne hlavně konceptualizace vztahu k domovu, přičemž domovem rozumím místo, ve kterém se člověk nejlépe zná (Rappaport, Dawson, 1998). V tomto smyslu zkoumám, jakým způsobem v biografickém vyprávění narátorů vystupuje pociťovaná změna, lépe řečeno, jak změny zkoumané lokality narátoři reflektují. V zájmu pojmové koherence jsem se rozhodl nepracovat explicitně s pojmem adaptace, přestože je v názvu tématu tohoto čísla časopisu, nicméně implicitně se adaptační mechanismy narátorských konceptualizací objevují v průběhu celého textu. Hlavním východiskem tohoto článku je symbolické pojímání vztahu k domovu tak, jak s ním pracuje Maruška Svašek (2002), jež vymezuje různé formy ustavování sociálně vyjednávané lokální identity. Identita vztahovaná k domovu v tomto kontextu primárně nabývá charakteru vztahu k místu (vztah identity/place). Místo však může být z různých důvodů a různým způsobem odděleno od skutečné lokality (Brubaker, Cooper, 2000: 9). Pro potřeby analýzy je tudíž nezbytné odlišovat pojmy místo a prostor (Svašek, 2002: 498). S místem pracuji jako s dimenzí prostorovosti, jež je navázána na sféru připisovaných významů (Hirsch, 1995: 4). Místo je tedy mentálním, sociálním a symbolickým obrazem skutečného prostoru. Prostor je v tomto smyslu jen skutečnou lokalitou, potencialitou, jež skrze naplnění nabývá charakteru místa (Mácha, 2010: 232). Jinými slovy, skrze vyprávění o nějakém prostoru se z tohoto prostoru do určité míry stává místo (De Certeau, 1984: 115). Svašek vymezuje tři sféry identity, jež jsou charakteristické různým vztahem k místu a prostoru. První sférou je sféra teritorializované identity, kde je vztah k domovu ustavován na základě žitého prostoru. Další kategorií je takzvaná reteritorializovaná identita, která postihuje ustavování vztahu k novému místu bydliště. Přechod z jedné lokality do druhé v tomto případě způsobuje, že aktér novou lokalitu přijme za skutečné místo bydliště. Poslední kategorií je deteritorializovaná identita, jež se vyznačuje absencí vazby na nové bydliště. Aktér je tak mentálně spjat s lokalitou ve které už nebydlí, a jako k domovu se vztahuje právě k ní. Právě na základě symbolického pojímání vztahu k domovu se v následujícím textu nejprve pokusím ozřejmit, jakým způsobem je vzpomínání na život ve zkoumané lokalitě strukturováno. Ukážu, že pokud nahlédneme symbolickou stránku vyprávění o sídlišti, dojdeme k zajímavému poznatku. Dynamika narativního vyprávění způsobuje, že sídliště, byť je fyzicky jen jedno, existuje ve více podobách. Tato různá sídliště v podstatě postihují čtyři různé etapy mnou sledovaného vývoje. Jde o prehistorii sídliště, nehotové sídliště, obydlené sídliště a sídliště opuštěné. Na základě tohoto vymezení se následně pokusím ukázat, jak jsou tyto kategorie propojeny se symbolickými dimenzemi vztahu k domovu, tedy s teritorialitou identity. 352 ŠTÚDIE