PERZISTENTNÍ VEGETATIVNÍ STAV U DĚTÍ: CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY A PŘEDPOKLÁDANÝ VÝZNAM INTERAKCE MATKA DÍTĚ 1

Transcription

1 99 Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 40, 2005, č. 2, s PERZISTENTNÍ VEGETATIVNÍ STAV U DĚTÍ: CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY A PŘEDPOKLÁDANÝ VÝZNAM INTERAKCE MATKA DÍTĚ 1 TOMÁŠ RODNÝ VLADIMÍR KOMÁREK BOŘIVOJ PETRÁK KATEŘINA RODNÁ Klinika dětské neurologie FN Motol, Praha 5 PERSISTENT VEGETATIVE STATE IN CHILDREN: CHARACTERISTIC SIGNS AND ASSUMED SIGNIFICANCE OF MOTHER CHILD INTERACTION Abstract: The most significant craniocerebral injuries are often a result of the development of so-called Persistent Vegetative State (PVS). This state can be simply characterized as the absence of cortical functions the patient has open eyes staring to emptiness, they are not fixed to the surrounding world; the patient has characteristic possession of extremities; there are no emotional reactions, etc. The patient finds himself/herself in a seemingly paradoxical state in coma while simultaneously being wakeful. The existing studies dedicated to the influence of environment on patients in PVS have almost exclusively concentrated on the area of sensomotoric stimulation. This study, with use of the method of microanalysis of a video record, pays attention to spontaneous interaction between mother and child in PVS. On the basis of the previous clinical experience, the hypothesis on the existence and significance of unconscious intuitive parental behavior (described earlier in mother infant interactions) in care for children in PVS was verified. In all six mothers of children in PVS, which were included in the study, it was possible to identify specific signs of this intuitive parental behavior. interaction Key words: Persistent Vegetative State (PVS), intuitive parenting, mother child Perzistentní vegetativní stav (PVS, dříve apalický syndrom) je důsledkem nejzávažnějších poškození mozku, zejména traumatické a hypoxické etiologie. V sou- 1 Podpořeno grantem MZ ČR č Prišlo T.R., FN Motol, V Úvalu 84, Praha 5, ČR. rodny@tiscali.cz

2 100 PERZISTENTNÍ VEGETATIVNÍ STAV vislosti se zaváděním moderních lékařských postupů do praxe narůstá v posledních letech počet pacientů, u nichž PVS ustoupí a kteří se s většími či menšími zdravotními následky vracejí do života. Pro PVS jsou charakteristické následující symptomy: porucha vědomí zvaná coma vigile, poruchy fyziologického rytmu spánku a bdění (Giubilei, 1995), reflektorická primitivní motorika na senzitivní podněty, chybění emočních reakcí, abnormální charakteristické držení končetin, těla a hlavy, motorické primitivní šablony, poruchy vegetativních funkcí, poruchy okulomotoriky, příznaky z postižení pyramidové dráhy a přítomnost extrapyramidového i cerebelárního syndromu. Coma vigile je charakterizováno disociací mezi bdělostí (vigilitou) a vědomím; pacient má oči otevřené, upřené do prázdna, nefixující okolní svět. Nachází se ve zdánlivě paradoxním stavu v kómatu při současném bdění. Na podněty reaguje nemocný generalizovanou motorickou odpovědí všech končetin a trupu. V průběhu remise PVS dochází postupně k tomu, že pacient již nereaguje na bolestivé podněty celkovými pohyby, ale cílenými obrannými pohyby, začíná postupně reagovat na slovní podněty, ustupuje porucha rytmu bdění a spánku, nastupují mimické projevy (smích či pláč) a obnova dalších funkcí. Je známo (viz např. Strnad a Strnadová, 1987), že pokud nejsou včas zjištěny příznaky počínající fáze remise nebo není-li péče ošetřujícího personálu dostatečná, hrozí nebezpečí, že se pacient vrátí do coma vigile, setrvá na dosaženém stupni vývoje a nedojde k dalšímu zlepšování, příp. dojde jen k mírnému zlepšení bez možnosti uzdravení. Z prognostického hlediska jsou příznivými faktory nízký věk pacienta a traumatická etiologie PVS (Andrews, 1998; The Multi-Society Task Force on PVS, 1994). U dětí je proto pravděpodobnost úspěšné léčby PVS signifikantně vyšší než u dospělých pacientů. Význam senzorické stimulace Za důležitou podmínku zdárné léčby pacientů v PVS je obecně považována adekvátní vnější stimulace (zejména zraková, sluchová a taktilní). Pravděpodobnou účinnost přiměřené senzorické stimulace těchto pacientů dokládá i rozšířená praxe v mnoha klinických zařízeních. Jde o prezentaci akustických podnětů (např. zapnutý rozhlasový přijímač), vizuální stimulace (umístění pohybujících se barevných předmětů v zorném poli pacienta) apod. Význam stimulace smyslových orgánů však byl i předmětem výzkumných projektů. Užívání senzorické stimulace u pacientů v PVS vychází ze dvou oblastí výzkumu. V první řadě se jedná o výzkumy na zvířatech ověřující vliv prostředí na obnovu funkcí po experimentálně navozených mozkových lézích. Druhou oblastí jsou výzkumy psychických následků podnětové deprivace, neboť pacienti v PVS nejsou

3 U DĚTÍ 101 schopni aktivně vyhledávat vnější stimulaci (Wilson, 1996). S. L. Wilsonová a T. M. McMillan (1993) provedli analýzu čtrnácti výzkumných studií zabývajících se vlivem senzorické stimulace na léčbu pacientů v komatu a v PVS. Autoři vyslovují závěr, že senzorická stimulace je schopna navodit změnu chování pacientů v bezvědomí a zkrátit dobu akutního komatu. V rámci výzkumu senzorické stimulace byla věnována pozornost také multisenzorické stimulaci, tj. současné stimulaci různých smyslů. G. Doman se spolupracovníky (1993) například sledoval skupinu 200 pacientů ve věku 1 80 let v PVS, u nichž byla v rámci léčby prováděna intenzívní multisenzorická stimulace za účelem stimulace retikulárního aktivačního systému s předpokladem následného dosažení aktivace kortikálních funkcí. Tuto skupinu srovnával s kontrolní skupinou bez intenzivní multisenzorické stimulace, která čítala 33 osob. V závěru experimentu bylo 91 procent pacientů experimentální skupiny při vědomí, zatímco všech 33 osob kontrolní skupiny zůstávalo v bezvědomí. Pokud jde o srovnání účinnosti unimodální a multimodální senzorické stimulace, nejsou výsledky jednoznačné, jak ukazují výsledky následujícího výzkumu. S. L. Wilsonová a T. M. McMillan (1993) sledovali účinnost unimodální a multimodální senzorické stimulace u sedmi pacientů v PVS ve věku let (v době úrazu). Zaznamenávali při tom vzorce chování do standardního schématu vždy před a po stimulaci. Tři pacienti vykazovali signifikantní behaviorální změny a zvýšení aktivace (arousal) po unimodální, ale nikoli po multimodální stimulaci. U jednoho pacienta docházelo ke snížení aktivace v důsledku unimodální stimulace a k žádné reakci na multimodální stimulaci. Další pacient reagoval zvýšením aktivace na multimodální stimulaci a snížením aktivace na stimulaci unimodální. Dvě osoby nereagovaly na léčbu žádným způsobem. Tento výzkum ukazuje, že senzorická stimulace je sice účinnou metodou aktivace pacientů v PVS, není však zatím možné přesně předpovědět, který typ stimulace je vhodný pro konkrétního pacienta. U nás se o metodě senzorické stimulace u pacientů v PVS zmiňují např. P. Strnad a B. Janík (1979), kteří v této souvislosti uvádějí: Pacienta,bombardujeme podněty majícími pozitivní vliv na tzv. druhou signální soustavu. Provádíme tzv. slovní bombardáž, ukazujeme mu předměty (hřeben, kartáček na zuby, zrcadlo, fotografie), využíváme pozitivních emočních vztahů k rodinným příslušníkům. Interakce rodič dítě v perzistentním vegetativním stavu metoda výzkumu Klinická zkušenost naznačuje, že pro zdárnou léčbu dětských (a pravděpodobně i dospělých) pacientů v PVS je podstatný nejen dostatečný přísun vnějších podnětů.

4 102 PERZISTENTNÍ VEGETATIVNÍ STAV Zdá se, že významnou roli hrají též specifické interakční prvky, které zásadním způsobem odlišují například matku v blízkosti dítěte od pouhého zapnutého rozhlasového přijímače. Proto bývají na mnoha pracovištích hospitalizovány společně s dětmi v PVS také jejich matky. V odborné literatuře však existuje jen minimum studií, které se věnují problematice interakce s pacienty v PVS, resp. v komatu (např. Elliot a Wright, 1999). Vzhledem k tomu, že otázka významu interakce matka dítě v PVS nebyla dosud podle našich informací předmětem výzkumného zájmu, zaměřili jsme se na studium spontánního interakčního chování mezi matkou a dítětem v PVS. Zkoumaný vzorek tvoří do současné doby 6 dvojic matka dítě v PVS (ve věku 7 12), které byly v letech hospitalizovány na Klinice dětské neurologie FN Motol. V rámci studie byly pomocí videozáznamu dokumentovány spontánní interakce mezi matkou a dítětem v různých fázích PVS. Jedná se o 10-minutové sekvence pořizované zpravidla v týdenních intervalech. Matka byla instruována, aby si s dítětem povídala pokud možno spontánně, snažila se navázat s ním kontakt, jak to běžně během dne provádí. U některých matek byl pořízen i kontrolní záznam jejich interakce s dospělým partnerem (ošetřujícím personálem, manželem apod.). Záznam byl proveden pomocí stacionárně umístěné videokamery (VHS, S-VHS), která byla umístěna tak, aby zachycovala současně oba aktéry. Pořízené záznamy byly následně vyhodnocovány, částečně s použitím sytému pro automatizovanou mikroanalýzu videozáznamu Interact. Pro mikroanalytické vyhodnocení byl využit systém osmi kategorií chování (4 týkající se matky, 3 týkající se dítěte a 1 zaměřená na pozorované navázání kontaktu): 1. MATKA pohled. Zaměřenost pohledu matky je základním faktorem, který ovlivňuje možnost navázání kontaktu s dítětem. 2. MATKA vzdálenost. Vzdálenost mezi matkou a dítětem (z očí do očí) je klíčovým znakem intuitivního rodičovského chování ke kojenci. Při snaze o interakci s kojencem dospělí i starší děti intuitivně zaujímají pozici ve středu zorného pole dítěte, kdy vzdálenost z očí do očí je v průměru 22,5 cm. 3. MATKA řeč. Řeč matky je dalším specifickým rysem intuitivního rodičovského chování ke kojenci. Tato řeč je charakterizována vyšší průměrnou frekvencí a specifickými melodickými konturami řeči, které se v běžné řeči (k dospělým) nevyskytují. Tyto charakterickické rysy mateřské řeči ke kojenci lze po nácviku dobře identifikovat poslechem, pro objektivní zjištění jsme použili rovněž počítačovou spektrální analýzu záznamu řeči matek. 4. MATKA taktilní stimulace. Předpokládáme, že pro popis a analýzu interakce matka dítě v PVS je vedle zrakové a sluchové stimulace neméně podstatná i stimulace taktilní (vycházíme při tom ze zkušeností i z výzkumů interakce matka kojenec, kde taktilní stimulace hraje rovněž významnou roli uklidňuje, stimuluje, slouží k intuitivnímu testování připravenosti dítěte k interakci apod.

5 U DĚTÍ DÍTĚ mimika. Pokud je mimika u dítěte v PVS přítomna, jedná se zpravidla o generalizovaný výraz nelibosti, například při algickém podnětu. V průběhu remise dochází k pozvolné diferenciaci emočních projevů. 6. DÍTĚ vokalizace. Emoční projevy dětí v PVS jsou kromě mimických změn často doporovázeny různými zvuky, které lze při použití analogie s vývojem kojence přirovnat k preverbální vokalizaci dítěte v prvním roce života. 7. DÍTĚ pohled. Podobně jako u matky je důležitým faktorem interakčního chování také pohled dítěte. Vzhledem k technickým podmínkám realizace videozáznamu nebylo možno u všech záznamů pohled dítěte vyhodnotit. 8. INTERAKCE výrazná komunikace, navázání kontaktu. Tato kategorie se svou povahou vymyká ostatním, neboť nesleduje izolované znaky v chování jediného aktéra, nýbrž slouží k postižení komplexnějšího jevu dyadické interakce. Sledovali jsme nápadný výskyt kontaktu (komunikace) mezi matkou a dítětem. V rámci interakce matka dítě v PVS jde zpravidla o výměnu typu matka dítě matka, tj. matka vybízí dítě k určitému chování, dítě výzvě vyhoví (např. stiskne ruku, zamrká apod.), tuto reakci dítěte matka registruje a reaguje výrazným pochválením (zpravidla lze pozorovat výraznou verbální i neverbální složku pochvaly dítěte). Přestože se často nejedná o situaci navázání očního kontaktu, pochvala matky připomíná tzv. pozdravnou reakci, která v běžné interakci matka kojenec následuje bezprostředně po navázání očního kontaktu s dítětem. V rámci těchto osmi kategorií jsme na empirickém základě stanovili a operacionalizovali 19 behaviorálních znaků, které byly s využitím systému Interact sledovány. Následně byl vytvořen názorný grafický záznam jednotlivých videosekvencí, zachycující časový průběh výskytu jednotlivých behaviorálních znaků. Tyto tzv. interakční grafy umožňují velmi komplexní pohled na dyadickou interakci a často odhalují nejrůznější předpokládané kauzální souvislosti během interakce, které by při čistě kvalitativním zpracování získaných dat mohly uniknout. Dílčí výsledky Byla potvrzena hypotéza, že v chování matek k dětem v PVS lze identifikovat specifické vzorce shodné s tzv. intuitivním rodičovským chováním ke kojenci (Papoušek, 1997). Pomocí podrobného mikroanalytického vyhodnocení záznamů se nám podařilo zdokumentovat tyto charakteristické vzorce interakčního chování: 1. Matky mají tendenci intuitivně zaujímat pozici nejvýhodnější pro navázání zrakového kontaktu s dítětem. Jde o střed zorného pole dítěte a vzdálenost cca cm. 2. Matky používají v řeči k dítěti relativně jednoduchou strukturu verbálních podnětů.

6 104 PERZISTENTNÍ VEGETATIVNÍ STAV 3. Řeč obsahuje velké množství opakování (repetitivní chování). 4. Řeč matek k dětem se vyznačuje specifickými prosodickými charakteristikami obsahuje například výrazné melodické kontury (bez vztahu k syntaktické struktuře). 5. Matky mají tendenci v řeči k dítěti podporovat dialog. Jedná se o podporu tzv. dialogické struktury interakce, která je založena na vzájemném střídání interakční aktivity obou partnerů v dyádě (tzv. turn taking). Kromě těchto znaků jsme zjistili, že matky jsou vysoce citlivé na aktuální behaviorální stav dítěte (dokáží rozpoznat stav dítěte, kdy je navázání kontaktu nejpravděpodobnější a v závislosti na tomto stavu regulují stimulaci dítěte), snaží se vyvolat a udržet pozornost dítěte, v interakci jsou vysoce citlivé na signály (i velmi slabé) přicházející ze strany dítěte a mají tendenci stimulovat současně více smyslových modalit. Na základě mikroanalytického vyhodnocení videozáznamů i na základě kvalitativního posouzení interakcí matka dítě v PVS jsme identifikovali tři skupiny matek, které vykazují společné charakteristické rysy interakčního chování. Obecnější platnost těchto kategorií bude třeba potvrdit na početnějším vzorku. 1. Matky intuitivní. U těchto matek pozorujeme v interakci se svým dítětem v PVS výrazné znaky intuitivního rodičovského chování (ke kojenci). Výrazně děti stimulují v různých smyslových modalitách, aktivně se snaží o navázání očního kontaktu regulací vzdálenosti z očí do očí a udržováním pozice v centru zorného pole dítěte. Jejich řeč má často charakter řeči ke kojenci (baby-talk) se zvýrazněnou melodií. Tyto matky nechávají během interakce prostor pro projevy dítěte a na tyto citlivě reagují pochvalou apod. Podporují tak navázání dialogu. 2. Matky excesivně stimulující. Tyto matky sice často využívají bohatý repertoár prostředků ke stimulaci dítěte, nejsou však dostatečně citlivé k jemným signálům přicházejícím ze strany dítěte. Dítě často zahlcují podněty, které rychle střídají, neřídí se však reakcemi či spontánní aktivitou dítěte. Tím oslabují možnosti navázání uspokojujícího kontaktu. Možnou příčinou může být psychická tenze matky způsobená zdravotním stavem dítěte a prognózou dalšího vývoje. Někdy mohou hrát nepříznivou roli pocity viny. Neúspěch při snaze navázat s dítětem kontakt vede k dalšímu zvyšování napětí, což opět znesnadňuje rozvinutí intuitivních vzorců chování v interakci s dítětem. 3. Matky inhibované. Tyto matky působí více či méně rezignovaným dojmem, jejich chování lze charakterizovat jako inhibované. Mohou se u nich vyskytovat charakteristické znaky intuitivního chování ke kojenci, často jde však pouze o náznak. Typickým znakem je rigidita, která se v interakci projevuje například v tom, že matka dítěti během interakce (jejímž cílem je navázání kontaktu) ukazuje obrázkovou knížku obrací listy a pouze popisuje, co je na obrázku. Předpokládanou příčinou je depresivní ladění vyplývající z psychické i fyzické zátěže, kterou matka dítěte v PVS permanentně zažívá.

7 U DĚTÍ 105 Předpokládáme, že tyto typy rodičovského chování k dítěti v PVS nejsou příliš závislé na aktuálním zdravotním stavu dítěte a prognóze dalšího vývoje, ale spíše na osobnostní struktuře matky a na její schopnosti zvládat náročné situace. Například s intuitivním typem matek jsme se setkali jak u dětí s prognózou příznivou, tak i u dítěte, jehož PVS trval již několik měsíců a vyhlídky na zlepšení byly malé. Intuitivní rodičovství Uvedené znaky pozorované v chování matek vůči dětem v PVS se do značné míry shodují se znaky, které byly popsány v běžné interakci mezi matkou a kojencem (Papoušek, Papoušek, 1987). Jedná se o znaky tzv. intuitivního rodičovského chování ke kojenci, které se výrazně odlišuje od interakčního chování mezi dospělými (resp. mezi dospělým a starším dítětem). Toto chování nepodléhá volní kontrole (je vůči ní i do značné míry rezistentní) a konstituovalo se v průběhu antropogeneze jako optimální nástroj výchovy dítěte v raném věku. Význam tohoto typu rodičovského chování spočívá především v jeho mimořádné didaktické účinnosti. Intuitivní rodičovské chování totiž nenahraditelným způsobem podporuje vývoj řeči a myšlení dítěte (Papoušek, 1997). Toto chování je univerzální, nezávislé na věku, pohlaví, kultuře, módních vlivech apod. Pozorování interakcí matka dítě v PVS naznačují, že intuitivní rodičovské chování (či přinejmenším některé jeho významné prvky) se vyskytují i v jiných situacích než v rámci systému rodič kojenec. Zdá se pravděpodobné, že spouštěcím podnětem intuitivního rodičovského chování ke kojenci je nejen situace kontaktu dospělého s kojencem, ale též jiné situace, které dospělému neumožňují vyšší formy interakce. Dítě v PVS představuje právě takovouto situaci. Je pravděpodobné, že intuitivní rodičovské chování vůči dítěti v PVS má pozitivní vliv na ústup PVS a obnovu kognitivních a řečových funkcí dítěte. Vědecké potvrzení této hypotézy je však spojeno s řadou metodologických (i etických) problémů (McLean, 1999). Již ve starší literatuře (např. Gerstenbrand, 1967) se můžeme setkat s tím, že pacient (i dospělý) v PVS je přirovnáván ke kojenci, resp. je doporučován přístup ošetřujícího personálu a rodinných příslušníků jako ke kojenci. Naše současné poznatky nám umožňují hlubší porozumění této analogii. Význam pro klinickou praxi Vyjdeme-li z pozorování, že v interakci s dítětem v PVS používají rodiče obdobné vzorce interakčního chování jako při kontaktu s kojencem (a současně předpokládáme jejich význam pro obnovu psychických funkcí dítěte v PVS), lze předpokládat, že i u rodičů takto postižených dětí se budeme v některých případech setkávat s ob-

8 106 PERZISTENTNÍ VEGETATIVNÍ STAV dobnými poruchami tohoto chování, jaké se vyskytují v interakci s kojencem. Je známo, že biologická determinace intuitivního rodičovského chování není zárukou jeho rezistence vůči patogenním faktorům. V rámci interakce matka kojenec bylo zjištěno (Papoušek, 1997), že intuitivní schopnosti rodičů fungují optimálně pouze za příznivých podmínek. Mohou být oslabeny nebo narušeny nejen vlivem psychických poruch, ale též v důsledku stresu, konfliktních situací apod. Není pochyb o tom, že PVS dítěte představuje pro každého rodiče mimořádně náročnou životní situaci, spojenou s výraznou psychickou zátěží a stresem (Jacobs et al., 1986; Leber, Jenkins, 1996). Navíc jde z vývojového hlediska o neočekávaný, zpravidla náhlý zvrat v dosavadním vývoji dítěte. Vzhledem k těmto nepříznivým okolnostem lze očekávat, že utlumení intuitivních rodičovských funkcí bude u rodičů dětí v PVS častější než ve standardních situacích rodič kojenec. Přesto existují způsoby, jak je možno v takovýchto situacích terapeuticky postupovat a napomoci tak rozvoji přirozených rodičovských kompetencí. Vzhledem k tomu, že rodičovské schopnosti jsou intuitivní a tedy nevědomé, nemají racionální pokyny, jak se k dítěti chovat, velký smysl. Snaha postupovat k nápravě přes poučení rodičů zpravidla nevede k žádoucím výsledkům. Naopak by mohla vést k nesouladu mezi vědomě a nevědomě sdělovanými informacemi (dvojná vazba), což by v důsledku mohlo intuitivní schopnosti rodičů ještě více potlačit. Důležité je pokud možno minimalizovat fyzickou i psychickou zátěž rodičů (matky), aby se vytvořily podmínky pro přirozené rozvinutí intuitivních schopností. Terapeut i rodiče by měli vycházet z toho, že za určitých podmínek se může biologicky daná intuitivní schopnost rozvinout i u nich. I drobné úspěchy mohou významně posílit další rozvíjení intuitivního rodičovského chování, protože vedou k emocionálnímu uspokojení a k rozvíjení dalších dialogů. Využití videotechniky může být v této oblasti velmi přínosné. Závěr Pro zajištění optimální péče o děti v PVS je důležité věnovat pozornost právě způsobu chování rodičů (zpravidla matky, příp. ošetřujícího personálu) k dítěti, se zvláštním zřetelem k projevům intuitivního rodičovského chování. Oslabení těchto rodičovských funkcí totiž může být v řadě případů specifickými terapeutickými intervencemi překonáno, i když vzhledem k nevědomé povaze rodičovského chování zpravidla nikoli přímými radami a instrukcemi, jak s dítětem zacházet (Trad, 1992). U dětí v PVS se podobně jako u kojenců osvědčuje jako výchozí metoda zkoumání interakcí rodič dítě videozáznam a jeho následná analýza. V rámci našeho projektu používáme videozáznam s vysokým rozlišením (S-VHS), který je doprovázen časovým kódem VITC umožňujícím zpracovávat videozáznam s vysokou časovou

9 U DĚTÍ 107 přesností (1/25 s). Užití automatizovaného počítačového systému pro mikroanalýzu videozáznamu INTERACT pak zajišťuje vysokou reliabilitu získaných dat. Na základě získaného materiálu se již podařilo identifikovat některé významné znaky intuitivního rodičovského chování v situacích matka dítě v PVS, v současné době se zaměřujeme na detailnější analýzu a kvantifikaci pozorovaných znaků chování. Současně rozpracováváme intervenční postupy umožňující plné rozvinutí eventuálně potlačených rodičovských funkcí. LITERATURA: ANDREWS, K Prediction of recovery from post-traumatic vegetative state. The Lancet, vol. 351, p DOMAN, G. WILKINSON, R. DIMANCESCU, M. D. PELLIGRA, R The effect of intense multi-sensory stimulation on coma arousal and recovery. Neuropsychological Rehabilitation, vol. 3, no. 2, p ELLIOT, R. WRIGHT, L Verbal communication: what do critical care nurses say to their unconscious or sedated patients? Journal of Advanced Nursing, vol. 29, p GERSTENBRAND, F Das Traumatische apallische Syndrom. New York : Springer-Verlag. GIUBILEI, F Sleep abnormalities in traumatic apallic syndrome. Journal of Neurology, Neurosurgery & Psychiatry, vol. 58, p JACOBS, H. E. MUIR, C. A. CLINE, J. D Family reactions to persistent vegetative state. Journal of Head Trauma Rehabilitation, vol. 1, p LEBER, W. R. JENKINS, M. R Psychotherapy with clients who have brain injuries and their families. In: ADAMS, R. L. PARSONS, O. A. CULBERTSON, J. L. NIXON, S. (Eds.): Neuropsychology for Clinical Practice. Washington : American Psychological Association. McLEAN, S. A. M Legal and ethical aspects of the vegetative state. Journal of Clinical Pathology, vol. 52, p PAPOUŠEK, H Počátky duševního vývoje: Kojenec a jeho svět. Propsy, roč. 3, č. 2. PAPOUŠEK, H. PAPOUŠEK, M Intuitive parenting: A dialectic counterpart to the infant s integrative competence. In: OSOFSKY, J. D.: Handbook of infant development. New York : Wiley. STRNAD, P. JANÍK, B Traumatický apalický syndrom. Rozhl. Chir., vol. 8, s STRNAD, P. STRNADOVÁ, V Traumatický apalický syndrom. Praha : Avicenum. The Multi-Society Task Force on PVS Medical aspects of the persistent vegetative state. The New England Journal of Medicine, vol. 330, p , vol. 330, p TRAD, P. V Interventions with infants and parents. New York : Wiley. WILSON, S. L Vegetative state. In: BEAUMONT, J. G. KENEALY, P. M. ROGERS. M. J. C. (Eds.): The Blackwell dictionary of neuropsychology. Cambridge; Oxford : Blackwell Publishers. WILSON, S. L. McMILLAN, T. M A review of the evidence for the effectiveness of sensory stimulation treatment for coma and vegetative states. Neuropsychological Rehabilitation, no. 3, p

10 108 Souhrn: Nejzávažnější kraniocerebrální poranění mívají za následek rozvoj tzv. perzistentního vegetativního stavu (PVS). Tento stav lze zjednodušeně charakterizovat jako absenci korových funkcí pacient má oči otevřené, upřené do prázdna, nefixující okolní svět, má charakteristické držení končetin, chybějí emoční reakce apod. Nachází se ve zdánlivě paradoxním stavu v kómatu při současném bdění. Dosavadní studie věnované vlivu vnějšího prostředí na pacienty v PVS se soustřeďovaly téměř výhradně na oblast senzorické stimulace. Tato studie věnuje za použití metody mikroanalýzy videozáznamu pozornost spontánní interakci mezi matkou a dítětem v PVS. Na základě předchozí klinické zkušenosti byla ověřována hypotéza o existenci a významu nevědomého intuitivního rodičovského chování (popsaného dříve v interakcích matka kojenec) v péči o děti v PVS. U všech šesti matek dětí v PVS, které byly zařazeny do studie, se podařilo identifikovat specifické znaky tohoto intuitivního rodičovského chování. Klíčová slova: perzistentní vegetativní stav (PVS), intuitivní rodičovské chování, interakce matka dítě PhDr. Tomáš RODNÝ. Psycholog, v letech působil na Klinice dětské neurologie FN Motol v Praze, od roku 2001 v Centru komplexní péče pro děti s poruchami vývoje FN Motol. Hlavní zaměření: problematika interakce rodič dítě z hlediska intuitivního rodičovského chování, psychoterapie, psychodiagnostika. Šéfredaktor časopisu Psychologie dnes. Doc. MUDr. Vladimír KOMÁREK, CSc. Přednosta Kliniky dětské neurologie UK 2. LF a FN Motol, vedoucí dětské části Centra pro epilepsie Motol, člen redakční rady Epileptic disorders, člen výboru české Ligy proti epilepsii a České společnosti dětské neurologie, předseda Nadace Dětský mozek, hlavní zaměření kromě vývojové neurologie je epileptologie a autismus. MUDr. Bořivoj PETRÁK, CSc. Vedoucí oddělení menších dětí Kliniky dětské neurologie UK 2.LF a FN Motol, hlavní zaměření na problematiku neurokutánních onemocnění a posttraumatických stavů. Mgr. Kateřina RODNÁ. Psycholožka, působí v Centru komplexní péče pro děti s poruchami vývoje ve FN Motol v Praze. Zaměřuje se na problematiku rané interakce rodičů s kojenci v kontextu poruch krmení, spánku a excesivního křiku.

11 109 Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 40, 2005, č. 2, s JAZYK PREDMET I NÁSTROJ PSYCHOLOGICKÉHO BÁDANIA LENKA GOLECKÁ OĽGA ÁROCHOVÁ Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava LANGUAGE THE SUBJECT AND TOOL OF PSYCHOLOGICAL EXPLORATION Abstract: The presented study came into being as a contribution for an expert seminar dedicated to significant life and work jubilees of the three workers of the Institute of Experimental Psychology of the Slovak Academy of Sciences (ÚEPs SAV) to PhDr. Oľga Árochová, CSc.; Prof. PhDr. Damián Kováč, DrSc.; PhDr. Michal Stríženec, DrSc. These, through their work, contributed on a long-term basis to the formation and profiling of ÚEPs SAV as a scientific and expert psychological workplace. The study offers the cumulative fragment of empirical information that mirrors the several-year intense study of language with emphasis on the research of bilingualism within the scope of the Institute of Experimental Psychology of SAV in Bratislava. Key words: bilingualism, language, ÚEPs SAV Psychológia ako veda disponuje, v rámci vlastnej obsahovej náplne, niekoľkými, povedali by sme, veľkými témami. Ich nadčasovosť je daná tým, že kľúčové pojmy týchto tém reflektujú psychické funkcie a procesy bazálne pre optimálny vývin ľudskej psychiky, pre vývin myslenia, pre vývin, ako aj reguláciu správania človeka. Téma, resp. problematika jazyka k týmto veľkým témam patrí, je jednou z nich. Tak ako sa vyvíjalo a rozširovalo psychologické poznanie vo všeobecnosti, aj štúdium jazyka v kontexte empirického psychologického bádania zaznamenáva svoj postup. Vychádza od užšieho chápania jazyka, t.j. jazyka ako špecificky ľudského produktu vyššej psychickej činnosti človeka. V rámci kognitívnej paradigmy, pod Prišlo L.G., ÚEPs SAV, Dúbravská cesta 9, Bratislava, Lenka.Golecka@savba.sk

12 110 JAZYK ktorú užšie chápanie jazyka patrí, je jeho štúdium neodmysliteľne spojené s procesmi myslenia a usudzovania. Skúmali a skúmajú sa vzťahy medzi jazykom a myslením, hľadajú sa odpovede na otázku, či je jazyk prostriedkom komunikujúcim myšlienky teda či stojí myslenie pred jazykom alebo naopak. Len stručne spomeňme, že k autorom, ktorí považujú reč za podriadenú mysleniu, patrí známy francúzsky psychológ J. Piaget, ktorý aj na základe experimentov s nepočujúcimi deťmi považoval reč za druhoradú pre vývin logiky a myslenia. Na druhej strane medzi teórie prisudzujúce reči nemalú stimulačnú funkciu v procese kognitivizácie, môžeme zaradiť teóriu L. S. Vygotského. Podľa nej má vývin a najmä internalizácia jazyka významný vplyv na reštrukturalizáciu mentálnych procesov. V neposlednom rade spomeňme N. Chomského a jeho teóriu, ktorú nemožno priradiť ani k jednému doteraz spomenutému stanovisku. N. Chomsky chápe vývin reči ako izolovaný proces, nezávislý od ostatných psychických procesov, teda aj od myslenia. Zavádza označenie LAD (Language Acquisition Device), podľa ktorého dieťa disponuje základnými rečovými štruktúrami, ktoré sú mu na fyziologickej úrovni vrodené. Na ich základe sa postupne v priebehu kontaktu so sociálnym prostredím vytvárajú transformačné gramatické štruktúry. Tie môže dieťa v rámci experimentovania s rečou transformovať z jedného jazyka do druhého. Vzťah medzi jazykom a myslením dodnes nie je celkom ujasnený. Skúmanie jazyka práve v kontexte kognitívnej paradigmy má svoju tradíciu tak ako uvidíme ďalej aj v Ústave experimentálnej psychológie SAV (ÚEPs SAV) v Bratislave. Rozvíjanie alternatívnych psychologických teórií a prístupov akcentujúcich sociálnu realitu pri poznávaní a vysvetľovaní ľudského správania i celej psychickej činnosti človeka prinieslo nový, tzv. širší pohľad aj na chápanie a skúmanie samotného jazyka. V rámci sociálnej paradigmy je jazyk chápaný ako nadindividuálny jav (v saussurovskom zmysle). Je definovaný a skúmaný ako činnosť, konanie ľudí. Je chápaný ako praktická ľudská aktivita, ktorá skutočnosť nie odráža, ale vytvára. Jazykové vyjadrenia, celé jazykové správanie človeka sa realizuje na základe určitých pravidiel neformálnych sociálnych konvencií špecifických pre to-ktoré sociálne prostredie. Poznanie a osvojenie si týchto neformálnych sociálnych pravidiel je dôležité pre úspešnosť konkrétneho jazykového správania človeka. V kontexte sociálnej paradigmy sa jazyk chápe ako prostriedok, zmyslom a zámerom ktorého je navodiť nové konanie alebo dianie (V. Bačová, 2000). KOGNITÍVA JAZYKOVÁ PARADIGMA A JEJ APLIKÁCIA NA PÔDE ÚEPs SAV Pri pohľade do histórie ÚEPs SAV vidíme, že už od rokov sa tu formuje bohatá experimentálna skúsenosť s jazykom, a to ako predmetom, tak aj nástrojom

13 A PSYCHOLOGICKÝ VÝSKUM 111 psychologického bádania. Okrem používania jazyka ako hlavnej (závislej) experimentálnej premennej, bol jazyk konkrétne v podobe rôznych slovných podnetov využívaný aj ako pomocná (nezávislá) experimentálna premenná. Napríklad práce z obdobia skúmania procesov percepcie (D. Kováč, 1961, 1970; Dornič, Kováč, 1966; Stríženec, 1961), s dôrazom na detekciu signálov rôznej modálnej kvality (svetelné vs. slovné podnety). Skúmal sa vplyv percepčnej modality na pohotovosť jedinca k reakcii, neskôr i na pohotovosť k odpovedi (pri reakcii bolo smerodajné najmä kritérium rýchlosti, teda išlo o časovú mieru; pri odpovedi hrala dôležitú úlohu okrem rýchlosti práve kvalita odpovede). Tieto početné experimenty vyústili do výskumov zložitých koordinačných pohybov prstov (D. Kováč, 1960), ktoré priniesli významné zistenia o rozdieloch v pohotovosti jedinca práve v závislosti od druhu podnetu (svetelné vs. slovné podnety). V súvislosti so slovnými podnetmi sa rad výskumov venoval aj vplyvu viacjazyčnosti na pohotovosť (D. Kováč, 1968). Výsledky ukázali, že bilingvisti sú svojimi viacjazyčnými schopnosťami hendikepovaní v pohotovosti k reakcii, čo sa odrážalo v predĺžených odpoveďových časoch na všetky verbálne podnety oproti monolingvistom. Metodika odpoveďových časov (OČ) sa ukázala aj ako spoľahlivý indikátor dominancie jazyka u bilingvistov (D. Kováč, 1965). Vyvážený tzv. ekvilibrovaný bilingvizmus, pri ktorom jedinec ovláda dva a viac jazykov rovnako dobre, je pravdepodobne len teoretickým konštruktom a v reálnom živote sa vyskytuje len výnimočne. Rečové správanie je dynamickým dejom a v skutočnosti je jeden jazyk vždy dominantný. Dominancia môže byť situačná alebo sa môže vzťahovať k jednej z jazykových rovín (lexikálna, fonetická, syntaktická). V dominantnom jazyku vykazovali bilingvisti nielen kratšie OČ (pri motorických koordinačných reakciách, ako sme už spomínali), ale aj vyššiu verbálnu produkciu (čo sa prejavilo pri tzv. kódovacích úlohách, vyžadujúcich napr. produkciu synoným, asociácií, prípadne čítanie textu atď.). Verbálne podnety ako experimentálne premenné sa využívali aj pri skúmaní dimenzie určitosti neurčitosti slov (Šípoš, 1969). Išlo o slová typu isto, pravdepodobne, možno a pod., ktoré boli hodnotené na 10-bodovej škále. Analýzy priniesli výsledky čo do klasifikácie slov podľa vysokej určitosti, resp. vysokej neurčitosti, pričom sa prejavili aj signifikantné rozdiely vnímania dimenzie určitosti neurčitosti slov v závislosti od pohlavia. Bohaté uplatnenie mala aplikácia verbálnych podnetov pri štúdiu pamäťových procesov. Konkrétne išlo o rekogničné experimenty s prísloviami (Šípoš, 1979), ktoré ukázali, že plnovýznamový verbálny podnetový materiál umožňuje vyššiu retenčnú stabilitu v čase, a to pretrvávajúcu až do doby, kedy podnety asémantického charakteru vykazujú už dokonalý rozpad pamäťovej stopy. V rámci pamäťových experimentov sa relatívne veľká pozornosť venovala problematike organizácie informácií v pamäti. Experimenty priniesli dôkazy o dôležitom

14 112 JAZYK vplyve procesov kategorizácie podávaného materiálu pri zapamätávaní, ako aj jeho následnej reprodukcii. To znamená, že lepšie výkony podávali probandi (Pb), ktorí mohli kategorizáciu podnetového materiálu uskutočňovať sami, v porovnaní s tými, čo podnetový materiál už dostávali vo vytvorených kategoriálnych blokoch. Výskumy umožnili tiež identifikovať rôzne stratégie kategorizácie používané probandami v závislosti od veku. Ukázalo sa, že iba dospelí probandi využívali optimálnu pojmovú kategorizáciu. Mladší probandi realizovali proces kategorizácie pomocou seriácie položiek (napr. podľa poradia), prípadne na základe vplyvu prvotnosti, resp. novosti. Iba u najmladších probandov 4-ročných detí sa ukázalo, že tie nie sú ešte schopné v procese zapamätávania využívať systémovosť. Rôznorodosť len týchto niektorých citovaných výsledkov svedčí o bohatosti experimentálnej práce v ÚEPs SAV práve v súvislosti s jazykom, svedčí o kolektívnej spoluautorskej práci, o výraznej snahe hľadať a postihnúť interfunkčné súvislosti medzi jednotlivo skúmanými javmi. Je dôležité zdôrazniť, že aplikácia verbálnych podnetov ako experimentálnych premenných v čase dominujúcej pavlovovskej psychológie predstavovala prínos nielen v rámci slovenskej experimentálnej psychológie, ale zodpovedne môžeme povedať aj v širšom celosvetovom meradle. Pristavme sa teda bližšie pri problematike bilingvizmu, aj v kontexte toho, čo sme už povedali. VÝVINOVÉ ASPEKTY VÝSKUMU BILINGVIZMU Štúdium javu bilingvizmu sa považuje za dokonalý živý model pre poznávanie procesov skladovania, organizovania a využívania informácií v pamäti, ako aj pre štúdium rečového spracovania informácií vôbec. Problematika bilingvizmu je vo svojej podstate zložitá, spája v sebe niekoľko vedných odborov lingvistiku, vývinovú psychológiu, kognitívnu psychológiu. V 70. rokoch sa začalo v rámci psycholingvistického výskumu štúdium pamäťového spracovania informácií u bilingválnych jedincov poväčšine detských probandov. Dôležitou črtou ľudí hovoriacich dvomi prípadne viacerými jazykmi je, že disponujú dvoma, resp. viacerými jazykovými semioticko-znakovými systémami. To znamená, že majú k dispozícii dve a viac označení pre jeden a ten istý objekt. Z pohľadu experimentálneho psychologického bádania (v tom čase aj v zahraničí, s ktorým sa slovenská experimentálna psychológia snažila držať vyrovnaný krok) záujem pútal práve vzťah týchto dvoch a viacerých jazykových systémov, ich vzájomná súhra, ako aj vzťah medzi významom slov a ich označením v dvoch prípadne viacerých jazykoch. Výskum bilingvizmu nadväzuje na tradíciu pamäťových experimentov, konkrétne v oblasti sémantickej pamäte. Sémantická pamäť je teoretickým konštruktom predsta-

15 A PSYCHOLOGICKÝ VÝSKUM 113 vujúcim akýsi sklad slovnej zásoby, ktorú aktívne používame, ako i sklad významov týchto slov tzv. mentálny slovník teda to, ako slová chápeme. S ohľadom na súčasnú terminológiu hovoríme tiež o vnútorných reprezentáciách významov. Obsahom sémantickej pamäte jedinca sú ďalej všeobecné fakty a vedomosti, všeobecné konštrukty o svete. Na rozdiel od pamäte epizodickej, ktorá je podľa Tulvingovej definície (pozri Árochová, Šebová, 1985a) skladom špecifických jedinečných udalostí (epizód), ktoré sa stali v určitom presne definovanom čase. Problematika vytvárania sémantických pamäťových skladov (mentálnej reprezentácie významov) u bilingvistov je zložitá v tom, že ide o dve pojmové taxonómie, ktoré má jedinec k dispozícii. V danej súvislosti sa formulovali dve základné teoretické hypotézy o tvorbe a fungovaní sémantických skladov u bilingvistov. Prezentovali sa experimentálne dôkazy podporujúce hypotézu 1 o jednom spoločnom sémantickom sklade pre jazyk A aj B. Podľa tejto hypotézy dva lexikálne systémy fungujú na princípe prepnutia kódu. Dôkazom podporujúcim hypotézu jedného spoločného sémantického skladu bol rovnaký reprodukčný výkon pri prezentácii monolingválneho i bilingválneho randomizovaného zoznamu podnetov. Na strane druhej rovnako existovali experimentálne dôkazy podporujúce hypotézu 2 o tzv. separátnych (oddelených) sémantických skladoch vytvárajúcich sa u bilingválneho jedinca pre každý jazyk zvlášť. Podľa tejto hypotézy sa slová ukladajú a pamätajú špecificky v závislosti od jazyka, v ktorom boli primárne kódované. Dôkazom boli lepšie výkony probandov pri reprodukovaní monolingválnych randomizovaných zoznamov podnetových slov oproti bilingválnym zoznamom. Ani opakované experimentálne výsledky však nepriniesli jednoznačné závery v prospech niektorej z uvedených hypotéz. Postupne sa ukázalo, že problematika sémantických skladov u bilingvistov je zložitá a vstupujú do nej ďalšie premenné, ako napríklad typ bilingvizmu. Zmiešaní bilingvisti teda jedinci používajúci dva a viac jazykov zmiešane, bez rozlišovania osôb alebo situácií majú tendenciu hodnotiť jedno a to isté slovo podané v jazyku A aj B ako rovnaké, na rozdiel od koordinovaných bilingvistov ktorí sa vyznačujú tým, že používanie určitého jazyka je u nich viazané na konkrétne osoby alebo situácie (Árochová, Šebová, 1985a). Predpokladá sa, že koordinovaní bilingvisti majú k dispozícii viac skúseností so slovami, a to aj v rozdielnych (sociálnych) podmienkach, čo má vplyv na ich vnímanie obsahov predkladaných slov. Na základe týchto experimentov zohľadňujúcich typové charakteristiky bilingvizmu sa zistilo, že na skladovanie slov nemusia byť určujúcimi vždy len denotatívne charakteristiky pojmov, podľa ktorých sa slová ukladajú do tzv. kognitívno-logických sietí. Proces kategorizácie mentálnych významov je ovplyvňovaný aj subjektívnymi konotatívnymi charakteristikami skladovaných slov, podľa ktorých sa zoskupujú do tzv. emočných polí v rámci sémantickej pamäte (Árochová, Šebová, 1990).

16 114 JAZYK Vzhľadom na zložitosť problematiky sémantických skladov u bilingvistov sme použili rôzne metodologické postupy. Pri štúdiu štrukturálnych a funkčných vzťahov sémantickej pamäte bilingvistov sa využívala aj tzv. asociačná paradigma. Skúmanie významu slov pomocou asociácií však nevychádzalo tak ako bolo spravidla zvykom z určovania frekvencie získaných asociačných odpovedí. Vychádzalo sa z genetického hľadiska. Asociačná paradigma chápala význam slova ako dynamický jav, ktorý je determinovaný nielen vekom probanda a narastajúcim počtom sémantických príznakov, ale aj sémantickou asociačnou sieťou, resp. kognitívnou sieťou, v ktorej je dané slovo spojené s inými slovami. Experimentálne sa overovalo, či bilingvisti produkujú na tie isté podnetové slová rovnaké asociačné odpovede v jazyku A aj B. Podnetové slová pri asociačných experimentoch pozostávali z troch lexikálnych druhov podstatné mená, slovesá, prídavné mená. Pri substantívach bolo možné očakávať odpovede vytvárané na základe princípu nadradenosti (napr. jablko ovocie), koordinácie (napr. jablko hruška) alebo inkluzívnosti (napr. auto volant). Aj keď výsledky týchto experimentov ukázali, že odpovede probandov sa v rámci obidvoch jazykov odlišovali, hlbšia analýza asociačných spojení preukázala určitú tendenciu produkovať asociačné odpovede rovnakého charakteru, a to v obidvoch jazykoch rovnako. Konkrétne išlo o asociácie syntagmatického charakteru teda asociácie majúce deskriptívny charakter, vytvorené na základe bežnej každodennej skúsenosti jedinca. Asociačná odpoveď syntagmatického charakteru pochádza z iného lexikálneho druhu než je podnetové slovo, napr. jablko mamička kúpila. V druhom prípade sa rozlišovali asociácie paradigmatického charakteru tie predstavujú spojenie slov rovnakého lexikálneho druhu a sú vytvárané na základe kognícií, napr. jablko hruška, jablko strom. Keďže sa tendencia produkovať syntagmatické alebo paradigmatické odpovede v obidvoch jazykoch potvrdila u všetkých skúmaných lexikálnych druhov (pozri vyššie), predpokladalo sa, že ich produkcia je pravdepodobne podmienená jazykovo nešpecifickým kognitívnym spracovaním, resp. individuálne podmieneným kognitívnym štýlom toho-ktorého jedinca. Keďže išlo výlučne o detských probandov, pri interpretáciách produkcie syntagmatických vs. paradigmatických asociácií sa ukázalo ako nevyhnutné zohľadňovať aj vekový aspekt. Z vývinového hľadiska: u detí predškolského veku vo všeobecnosti prevládajú syntagmatické asociačné odpovede, označované tiež ako činnostné, založené na konkrétnych skúsenostiach dieťaťa ( čo robím ). Avšak už okolo 6. roku života dieťa začína výraznejšie produkovať asociačné spojenia založené na logických vzťahoch medzi slovami. Ide o princípy nadradenosti (časť celok), koordinovanosti (lokačná blízkosť), synonymity (predmet inštrument). Práve v tomto období podľa Piagetovej klasifikácie ide o nástup štádia konkrétnych myšlienkových operácií je všeobecne zaznamenávaný tzv. syntagmaticko-paradigmatický posun u detí (Árochová, Šebová, Sugar-Kádár, 1986).

17 A PSYCHOLOGICKÝ VÝSKUM 115 Avšak, tendencia k syntagmaticko-paradigmatickému posunu nie je jednoznačne zásadným javom a vzťahuje sa v prevažnej miere len na substantíva. U slovies sa aj po dosiahnutí 6. roku života táto tendencia nepotvrdila a slovesá v prevažnej miere ostali syntagmatické. Jedným z vysvetlení, prečo sa tendencia k produkovaniu určitého typu asociácií v jednom i druhom jazyku potvrdzuje pri slovesách len nesystematicky, je fakt, že slovesá sú dynamickým slovným druhom a ich sémantické pole je menej ohraničené v porovnaní so substantívami alebo adjektívami. Okrem vekového hľadiska pri porovnávaní produkcie syntagmatických a paradigmatických asociácií sa ukázalo ako nevyhnutné rešpektovať aj špecifické charakteristiky toho-ktorého jazyka. Ukázalo sa napríklad, že konkrétne slovanské jazyky oproti anglosaským svojou štruktúrou všeobecne menej evokujú paradigmatické slovné spojenia. Na dokreslenie zložitosti a interfunkčnosti skúmaných vzťahov sa ešte vráťme k 6. roku života dieťaťa a ku kvalitatívnym kognitívnym zmenám, ktoré v danom období u detí nastávajú. Je zaujímavé, že sa u všetkých sledovaných vekových skupín (6 roční, 13 roční) čiastočne preukázal pozitívny vzťah medzi produkovaním paradigmatických slovných spojení a výškou vzdelania rodičov. Ide o pozoruhodné zistenie, ktoré opätovne naznačuje spätosť jazykového vývinu s kognitívnym. Pozitívne korelácie medzi vývinom poznávacích schopností detí a socioekonomickou úrovňou ich rodiny sú dnes už nespochybniteľne známe (tamtiež). Ak zhrnieme doteraz povedané, musíme konštatovať, že ani asociačná paradigma nepriniesla do problému sémantických skladov u bilingvistov jednoznačné rozriešenie. V ďalšom type asociačných experimentov, tentokrát využívajúcich produkciu prirovnaní na podnetové adjektíva, sa identické odpovede u tých istých probandov v jazyku A aj B vyskytli len pri adjektívach so silnou atribučnou väzbou na konkrétne podstatné meno (napr. zelený tráva, kyslý citrón). Okrem toho sa identické odpovede vyskytli aj pri ustálených slovných spojeniach, resp. frazeologizmoch (napr. hladný ako vlk, pomalý ako slimák). Ich zhodnosť a podobnosť v jazyku slovenskom a maďarskom súčasne je pravdepodobne podmienená aj historickou a geografickou blízkosťou oboch etník. Avšak pri adjektívach so širokou škálou odpoveďových možností v jednom aj druhom jazyku sa identické asociácie nepotvrdili (Árochová, Šebová, 1991). Experimenty s produkciou prirovnaní opäť priniesli výsledky o tom, že dva jazykové systémy fungujú samostatne, ale predsa len medzi nimi existujú aj určité spojenia aj na sémantickej úrovni. Dvojfaktorový teoretický model vnútornej reprezentácie pojmov u bilingvistov je pravdepodobne príliš zjednodušujúci a neschopný postihnúť zložitosť vzťahov medzi znakom a jeho významom. Aj novšie koncepcie uprednostňujú predpoklad o existencii jedného spoločného sémantického skladu pre pojmy s vysokým stupňom podobnosti v obidvoch jazykoch a naopak u slov výrazne odlišných v každom jazyku predpokladajú separátne sémantické skladovanie.

18 116 JAZYK APLIKÁCIE V UČEBNOM PROCESE Napriek tomu, že prevažná väčšina spomínaných experimentov mala charakter základného výskumu čomu zodpovedá odborné zameranie ÚEPs SAV na základe povahy získaných výsledkov boli realizovateľné a aj navrhované konkrétne výstupy pre prax. Keďže predmetom záujmu boli najmä skupiny detí predškolského a školského veku, aplikačné výstupy sa týkali najmä návrhov na zvýšenie intenzity a efektivity výchovno-vzdelávacieho procesu výučby materinského, ale najmä cudzieho jazyka. Konkrétne aplikačné návrhy, ktorých platnosť ani časom nestratila na hodnote, boli tieto (Árochová, Šebová 1990): Podporovať nešpecifickú výučbu slovenčiny už v predškolských zariadeniach u maďarskej menšiny, bez ohľadu na to, v akom jazyku (slovenskom alebo maďarskom) sa rodičia neskôr rozhodnú svoje dieťa ďalej formálne vzdelávať. Poukázali sme na väčšiu efektivitu bilingválneho školstva oproti existujúcej koncepcii monolingválnych základných a stredných škôl. Vzhľadom na získané výsledky s ohľadom na silnú interferenciu veľmi podobných slov v jazyku A a B sme upozorňovali na veľkú mieru záťaže pri súčasnej (vtedajšej) výučbe slovenčiny a ruštiny ako dvoch veľmi podobných cudzích jazykov na maďarských školách. V neposlednom rade, na základe zistení s ohľadom na predĺžené odpoveďové časy u bilingvistov, sme upozornili na možný neurotizujúci efekt časových limitov počas vyučovacieho procesu pre bilingválne deti, a to pri riešení akýchkoľvek úloh, aj asémantického charakteru (napr. matematické úlohy), keďže aj asémantické úlohy môžu bilingválne deti riešiť rôznymi stratégiami (úlohu môžu riešiť v predkladanom jazyku alebo si zadanie úlohy prekladajú do svojho dominantného jazyka). Dôležitá časť aplikačných výstupov bola zameraná na odstraňovanie (ešte aj dnes sa vyskytujúcich) predsudkov vo vzťahu k bilingvizmu a jeho negatívnym efektom na kognitívny vývin detí. Aj v slovenčine existuje porekadlo: Koľko jazykov vieš, toľkokrát si človekom. Schopnosť učiť sa cudzí jazyk vekom klesá. Ľahké osvojenie si druhého jazyka deťmi pravdepodobne súvisí s cerebrálnou plasticitou, ktorá sa nástupom puberty stráca. Ako ideálny vek pre učenie sa cudzieho jazyka sa uvádza rozpätie od 3 do 6 rokov, teda vek, kedy sa funkcie reči v mozgu začínajú lateralizovať. Keďže je známe, že vývin jazykových schopností je lokalizovaný do ľavej polovice mozgu, pozoruhodným je práve hľadanie významu pravej mozgovej hemisféry, konkrétne vo vzťahu k bilingvizmu. Overuje sa, či obidvom jazykovým systémom zodpovedá na neurofyziologickej úrovni jeden a ten istý mozgový korelát (Krashen, 1973). Bilingvizmus, teda schopnosť aktívne ovládať dva jazyky nadobudnutá nešpecifickou cestou je prirodzenou realitou pre mnohé európske i mimoeurópske krajiny dlhé

19 A PSYCHOLOGICKÝ VÝSKUM 117 stáročia (napr. Belgicko, Švajčiarsko, Kanada). A súčasný celosvetový spoločenský vývoj, v zmysle vytvárania nadnárodných spoločenstiev, tento jav viacjazyčnosti len podporuje. Bilingvista si spravidla viacjazyčné prostredie nevolí, ale sa doň rodí. Výnimkou je tzv. intenčný bilingvizmus umelo vytvorené dvojjazyčné prostredie o ktorom referuje vo svojej monografii J. Štefánik (2000). Majú teda naozaj opodstatnenie vyslovované obavy v súvislosti so vzťahom bilingvizmu a vývinu mentálnych schopností detí? Ako sme už spomínali, bilingvizmus môže mať hendikepujúci vplyv na pohotovosť odpovede. Čo však stojí za týmito predĺženými odpoveďovými časmi? Bilingvista disponuje väčšou škálou možných odpovedí, väčšou škálou asociačných spojení, z ktorých v procese rozhodovania pri odpovedi vyberá. Dochádza k prepájaniu medzi jedným a druhým jazykovým systémom. Bilingvizmus sa ukazuje jasne stimulujúci pre pružnosť, flexibilitu a divergentnosť myslenia, a tým i kreativitu. V súlade s Vygotského teóriou internalizácie reči, podľa ktorej má rečový vývin (v materinskom prípadne viacerých jazykoch) dôležitý vplyv na reštrukturalizáciu kognitívnych procesov počas vývinu. Pozitívny vplyv viacjazyčnosti na pružnosť a silu kognitívneho aparátu jedinca dopĺňajú aj novšie zistenia. Podľa E. Bailystoka et al. (2004) sa v kontexte celoživotného menežmentu jedinci hovoriaci celý život dvomi a viacerými jazykmi ukazujú ako lepšie odolávajúci záťaži, ľahšie sa prispôsobujúci najmä rýchlo sa meniacej záťaži a stresu. Výskumy upozorňujú na to, že práve od detstva a celý život rozvíjaná schopnosť prepínať medzi jedným a druhým jazykom tak, aby nedochádzalo k ich miešaniu, a schopnosť zameriavať mozog, má za následok zachovanie a udržanie vysokej psychickej kapacity mozgu až do vysokého veku. V gerontopsychológii je práve pocit kognitívnej kontroly (nad tým, čo sa deje, nad životom) považovaný za jeden z momentov dôležitých pre pozitívne vnímanie vlastného starnutia. Má výrazne pozitívny vplyv na efektívnejšie zvládanie involučných ireverzibilných zmien, ktoré sú s procesom starnutia nevyhnutne spojené. Dovolíme si preto povedať, že intenzívny spoločensko-historický slovensko- -maďarský kontext, dôsledkom ktorého oba jazyky slovenčina i maďarčina sú na rozsiahlom geografickom území spoločne aktívne živé by mal byť využívaný v prospech rozvoja bilingvizmu, a nie naopak. ZÁVER Môžeme konštatovať, že v pôvodnej kognitívnej psycholingvistickej tradícii tak ako sme ju stručne načrtli sa momentálne pri riešení súčasných grantových úloh v ústave nepokračuje. Ale aj dnes môžeme pozorovať určitý návrat k jazyku, k jazyku ako nástroju psychologického bádania. Najnovšie prístupy napríklad v psychológii osobnosti vychádzajú zo všeobecnej lexikálnej hypotézy, ktorá predpokladá, že

20 118 JAZYK najpodstatnejšie individuálne odlišnosti sú zakódované v jazyku. Čím sú tieto individuálne odlišnosti výraznejšie, tým častejšie sa prejavujú a uplatňujú v každodennej komunikácii a sú zachytené (bežne používanými) slovami. Dovolíme si však upozorniť ešte na oveľa širšie súvislosti jazyka a psychológie. Toto najširšie ponímanie jazyka prekračuje hranice ľudského jazyka a naráža na problém jazyka vedy všeobecne. Znakom vývinu a zdokonaľovania je diferenciácia. Neustále poznávanie a narastanie experimentálne overených hypotéz a zistení o jednotlivých skúmaných psychologických javoch a zákonitostiach, teda diferenciácia psychológie ako vedy, sa premieta aj do jazyka, ktorým narába, konkrétne do pojmového aparátu, ktorým disponuje. Kľúčové psychologické pojmy môžeme dnes prirovnať k zberným nádobám zachytávajúcim niekoľko sémanticky odlišných významov, čo je dôvodom ich nutnej presnej operacionalizácie podľa toho, v ktorom kontexte sa aktuálne používajú. Nie zriedkavou súčasťou psychologických výskumov je hľadanie implicitných významov určitých pojmov, v snahe čo najlepšie porozumieť podstate javov, ktoré tieto pojmy označujú, vyjadrujú. Úskalím bohatosti vedeckých poznatkov tiež môže byť ich pojmová nejednotnosť. Používanie významovo blízkych pojmov núti k opatrnosti otázkou je, do akej miery sa kľúčové slová jednotlivých psychologických teórií (v rôznych oblastiach psychológie) logicky prelínajú a v čom naopak spočíva ich rozdiel? Zdanlivo sémanticky blízke pojmy môžu reflektovať odlišné charakteristiky. Na druhej strane, nepôsobí používanie a zavádzanie nových významovo vzdialenejších pojmov na označenie už známych skutočností v konečnom dôsledku proti potrebnej systematizácii a syntetizácii vedeckých poznatkov? Môžeme si položiť otázku, či psychológia nestojí pred dôležitou úlohou, úlohou hľadať spoločný jazyk. Jednoducho, takmer neustále v psychológii a v psychologickom bádaní narážame na problém, ktorý môžeme označiť ako psycholingvistický a to aj v takýchto širokých súvislostiach. LITERATÚRA ÁROCHOVÁ, O. ŠEBOVÁ, E. 1985a. Bilingvizmus a vyučovací proces. Jednotná škola, roč. 37, č. 3. ÁROCHOVÁ, O. ŠEBOVÁ, E. 1985b. The Stroop effect on Slovak Hungarian bilinguists. Activitas Neurosa Superior, vol. 27, p ÁROCHOVÁ, O. ŠEBOVÁ, E Novšie poznatky o bilingvizme a ich využitie vo vyučovacom procese. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, roč. 25, s ÁROCHOVÁ, O. ŠEBOVÁ, E Generating comparisons to adjectives by bilinguals. Studia Psychologica, vol. 33, p ÁROCHOVÁ, O. ŠEBOVÁ, E.. SUGAR-KÁDÁR, J Výskyt paradigmatických a syntagmatických asociácií u bilingvistov predškolského veku. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, roč. 21, s BAČOVÁ, V Súčasné smery v psychológii. Hľadanie alternatív pozitivizmu. Prešov : FF PU.